Psaní mě bavilo, co pamatuju. A že toho už pamatuju docela dost. Třeba dobu, kdy vznikly (skutečně je to tak) blogy a já tehdy vůbec nechápala, co to jako je a k čemu je to dobré. Proč by si někdo měl psát svůj deníček online a „riskovat“ tak, že si ho třeba přečte i někdo další? O něco později jsem pochopila, že vy přece chcete, aby si ho přečetl někdo další. OK, proč by to ale dělal? Až někdy v roce 2012 mi moje kolegyně mezi řečí doporučila blog TeretaInOslo, že prý by mě možná mohl bavit, protože je to skoro stejně stará holka a řeší podobné životní situace jako já. Tak jsem tu stránku tedy otevřela… a samozřejmě jsem tomu propadla. Asi ne blogování obecně, protože kromě Terezy jsem žádnou jinou stránku pravidelně nesledovala, ale nadchlo mě to, že někdo „obyčejný“, kdo skutečně prožívá zhruba to stejné co já, o tom píše, lidi to čtou, já to čtu, a vážně mě to baví. Otevřelo mi to obzory.
Když se začali jako houby po dešti množit influenceři, kteří se svým „psaním deníčku“ začali živit, říkala jsem si sakra, proč já taky něco takového nedělám? Ne, že bych tím zrovna musela vydělávat peníze, ale nebylo by k zahození nasbírat si takovou menší fanouškovskou základu, která by si třeba jednou, až na to dojde, koupila mojí knihu. No, nápadů pár bylo, realizace skoro vždycky pokulhávala. Založit si vlastní stránky, kde by pro něco takového skutečně byl prostor, mě ale donutila až právě vydaná knížka. S velkým očekáváním jsem si říkala, že teď už do toho konečně praštím a nebudu si ty svoje vnitřní monology nechávat jen pro sebe, jenže měsíc se s měsícem sešel a jsem tam, kde jsem byla. Co je se mnou špatně, že mám pocit, že ty moje žvásty nikoho nebudou zajímat? Jako co horšího se může stát, než že opravdu nikoho nebudou zajímat? Pořád je to přece můj web, můj prostor, můj obsah, a když se nenajde nikdo na celém širém světě, koho by ten můj obsah zajímal, může si vy víte co.
Takže by to asi chtělo nějaký závěr, že? Co takhle takové malé předsevzetí. Já vím, že je na něj trochu moc brzy, kolikátého že to…. Jasně, 16. prosince je brzy, ale to přece vůbec ničemu nevadí. Třeba když si to tady napíšu takhle „veřejně“, budu mít větší motivaci to dodržet. Chtěla bych prostě a jednoduše psát články a alespoň trochu pravidelně je postovat právě sem. O čem budou? No, asi o životě obecně, o tom, co se u mě děje, o tom, jak pokračuje nějaká další moje tvorba, o tom, jaké knížky čtu a jaké seriály sleduju a taky o tom, jak mi někdy přijde úplně zcestné všechny takové věci nechat prosakovat na jakýkoliv veřejný prostor. Možná, když budu mít dost odvahy, upozorním na každý další kousek na svém Instagramu a Facebooku, od toho jsem si je ostatně založila, že?
A o čem přemýšlíte večer v posteli vy, když nejde usnout a čísla na hodinách letí zběsile kupředu? 😉
