Blog

Asi by mě před tím, než jsme si pořídila děti, nikdy nenapadlo, že budu ještě někdy se zatajeným dechem povzbuzovat sněhové vločky, aby padaly co největší a co nejrychleji, a aby jsme díky tomu mohli odpoledne vyrazit bobovat. Mývala jsem všechny ty zimní radovánky dřív vážně ráda – ať už sjíždění i těch nejmenších svahů na čemkoliv, tak koulovačky, stavění sněhuláka a další srandy. Jak šel čas, úplně jsem na tu radost, na červené tváře a zmrzlé prsty, na sníh za bundou i na mokré boty, zapomněla. Sníh byl fajn, když měl člověk po ruce lyže a dost času na to, aby vyjel na pořádnou sjezdovku, v ulicích Prahy mě ale nikdy moc juchat nedonutil. Po cestě do redakce nebo do kanceláře mi byla zima, kozačky klouzaly jak blázen a mokrá břečka mi dříve nebo později udělala na broušené kůži nepěkné mapy. Povrchní? Normální? Dospělé?

Dneska v noci, když jsem nedobrovolně absolvovala už druhou cestu do dětského pokojíku, kde jedno z mých robátek probudil ošklivý sen, jsem jen tak náhodou vyhlédla z okna, promnula si oči slepené spánkem a okouzleně pozorovala tu bílou nádheru, která se snesla na zem. Dobrá nálada mi vydržela celé dopoledne, po obědě jsme se s Toníkem se smíchem klouzali (pořád ty ošlapané kozačky) pro Rozárku do školky a pak společně spřádali plány, jak si na chvilku odpočineme doma a pak vyrazíme bobovat. Jak málo stačí člověku ke štěstí.

Díky dětem, díky té jejich neskutečné radosti a nadšení, že je venku zima, chodníky kloužou jako blázen, hřiště s bobovacím kopcem je celé pod sněhem a z oblohy se pořád sype další, jsem si zase na chvilku mohla vyzkoušet, jaké to je, být malá, bezstarostná a plná radosti. To děti umí perfektně, stačí se jen naladit na stejnou frekvenci a alespoň na chvilku se vykašlat na to, že je doma bordel, cesta na nákup znamená deset minut odhrabávání sněhu a škrábání oken u auta, a že už bohužel nemám takovou super kombinézu, ve které se dá válet po zemi celé odpoledne a ledové vločky se nedostanou nikam, kam nemají.

Hrozně jsem takovou čistou radost ze života zrovna teď potřebovala zažít, protože jsem se nějak začínala ztrácet v tom kolotoči každodenních povinností, hudrala jsem, že nemám moc času na psaní ani na jiné seberealizační věci, že pořád jenom peru a uklízím a vařím a rozčiluju se se dvěma malými trpaslíky, kteří mi ještě většinu toho mého snažení o udržení útulné domácnosti sabotují. Protože je mi jasné, že až vyrostou a budou se na čerstvě napadaný sníh koukat se stejnou skepsí, jako já před pár lety, bude mi všechno tohle neuvěřitelně chybět.

Možná jste i vy zapadli do nějaké podobné rutiny – ať už pracovní, rodičovské nebo jakékoliv jiné, a někdy (možná i často) máte pocit, že život zrovna v tuhle chvíli nešlape úplně přesně tak, jak byste si to přáli nebo to potřebovali. Důležité je občas se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a přestat přehlížet tu krásu, která je všude kolem. Jasně, ne vždycky má všechno úplně tu správnou barvu, ale troufám si tvrdit, že v každé situaci se dá najít světlo na konci tunelu. Člověk musí chytit příležitost za pačesy a vytěžit z každého dne alespoň pár minut, pro které stálo za to ráno vylézat z postele.

Tak zimní radovánkám zdar, a až budete šlapat nahoru na kopec, nezapomeňte, že pak vás vždycky čeká ta úžasná jízda dolů 😉