I když je to u lidí se spisovatelskými ambicemi celkem běžné, účastnit se všech možných soutěží a rozšiřovat tak svoje obzory, já jsem nikdy moc velký fanda tohohle běsnění nebyla. Za prvé moc nesleduji, kde a kdo jaké soutěže vyhlašuje, zadruhé když už si něčeho takového všimnu a zaujme mě téma, nejsem schopná udržet v hlavě termín a když si na to za nějaký čas vzpomenu, je už pozdě. No a také musím přiznat, že jsem celkem srab. Za posledních několik let jsem své štěstí zkusila dvakrát – jednou to byla soutěž Fragmentu, podruhé Albatrosu – a nikdy se mi nedostalo žádné odezvy. Protože to nikdy nebylo tak, že bych viděla téma a řekla si super, tohle mám už dávno zpracované v šuplíku, jen to opráším a pošlu, ale naopak jsem investovala hodně času a energie do toho vymyslet námět a pak ho zpracovat, bylo to pro mě vždycky celkem zklamání. Asi ani ne proto, že bych nevyhrála (i když nalijme si čistého vína, to by člověka celkem potěšilo), ale hlavně proto, že jsem si vymazlila text, poslala ho a nestalo se vůbec nic. Doslova. U OSKara jsem měla tušení, že to bude jinak. A taky bylo.
Hodnotit cizí práci je zatraceně tvrdý oříšek – kdo si to nikdy nezkusil, nemá o tom ani páru
Pro nezasvěcené – OSKar je soutěž, kterou spolu vytvořili dva lidé – Pavel Mondschein a Martina Máta Nosková. Dvě spisovatelské duše, které se seznámily ve facebookové skupině Odstartujte svoji knihu (odtud název OSKar) a právě proto, že měly z ostatních soutěží velmi podobné hořké pocity, řekly si, že nebudou žehrat nad svým osudem, ale založí si soutěž vlastní, přesně s takovými parametry, jaké by oni jakožto soutěžící ocenili. První ročník jsem prokaučovala (tématem bylo …. A pak přišlo ráno), ale celkem jsem sledovala celý průběh a všechno okolo a pak jsem se i osobně účastnila křtu sborníku, ve kterém vyšly nejlépe umístěné povídky a básně. A bylo mi jasné, že druhého ročníku se musím účastnit stůj co stůj. Ptáte se proč?
Téma druhého ročníku: Poslední uzel. Celkem konkrétní a možná o to těžší zadání, než bylo to první. Na vypracování příspěvku(ů) – pro ty, kdo poslali své dílo ze sféry prózy i poezie – byly nějaké tři měsíce. Následovaly dva měsíce, kdy si každý člen skupiny OSK mohl stáhnout všechny zaslané práce, pročíst je a hodnotit. Bylo to poprvé, co jsem něco takového absolvovala, a musím přiznat, že to byla nad očekávání těžká práce. Klobouk dolů všem, kteří zasedají v porotách jakýchkoliv uměleckých soutěží. Už jen to, přečíst za dva měsíce tisíce stran textu, nebylo úplně snadné. Nejtěžší ze všeho ale bylo rozhodnout, kterých 10 povídek a 5 básní si podle mého názoru zaslouží umístění v tištěném sborníku. Nakonec jsem si ihned po odeslání svých hlasů rvala vlasy na hlavě, že jsem měla hlasovat pro jiné povídky, ale to už bylo pozdě. Základním pravidlem bylo, aby mezi sebou členové skupiny v té době nekomunikovali, nesdíleli si své dojmy k jednotlivým dílům a nevyzvídali, kdo že to kterou práci napsal. Sešlo se dohromady 94 děl!
Zpětná vazba je pro každého (zejména začínajícího) autora strašně důležitá
Napínavé rozuzlení, kdo dostal kolik hlasů a jaké bude finální složení sborníku, bylo samozřejmě meganapínavé. Čekaly jsem na něj ve třech s několika lahvemi vína, a protože jsme měly co slavit (umístily jsme se všechny tři), byl to skvělý večer. Spisovatelsky nejdůležitější část ale byla teprve před námi. Ihned po půlnoci, kdy Pavel výsledky zveřejnil, se ve skupině strhlo doslovné šílenství, kdy si lidé online svěřovali své dojmy z jednotlivých povídek, hlásili se ke svým dílům a navzájem si vysvětlovali, kdo jak co myslel, kde komu unikla pointa, nebo jak moc dobrý či špatný byl ten který Poslední uzel. Suma sumárum hodnotilo 70 lidí a mnoho z nich se o své názory na díla ochotně podělilo. Takže autor (ať už se jednalo o dobrou povídku, nebo o text začátečníka, který potřeboval v mnohém doladit) konečně slyšel zpětnou vazbu na svou práci a mohl si z ní vzít, co uznal za vhodné.
Velké finále je ještě před námi! Těšte se!
Poslední fáze je ještě před námi – vydání vlastního tištěného sborníku a jeho uvedení na trh (organizátoři a další pomahači mají teď samozřejmě plné ruce práce, ono poslat knihu do světa není vůbec lehké), k čemuž by mělo dojít někdy v září. A neskutečně se na to těším. Koho by zajímala moje povídka, která se umístila na sdíleném 8. a 9. místě v próze, může juknout tady – Zásadovej chlap. Abych byla objektivní, námět na tuhle povídku vymyslel můj manžel 😉 Co jsem tím vším ale chtěla říct?
Za prvé: Děkuju! Pavlovi i Mátě za skvělý nápad a jeho bezchybnou realizaci, protože takováhle soutěž podle mě na české spisovatelské scéně opravdu chyběla, i všem jejich permoníkům, kteří jim s její realizací pomáhali.
Za druhé: Účast v soutěži mě zase trochu nakopla v psaní kratších povídek a tak budu mít v dalších měsících oči otevřené, a když mi o nos cvrnkne nějaké zajímavé téma, pokusím se hodit pár stovek nebo i tisícovek slov na papír a poslat ho tam, kde by se třeba mohlo líbit.
