Nikdá sem nebyl takovej elegán, jakýho ze mě chtěla mít moje máti.
Jako malej kluk sem musel chodit do kostela. Každou neděli. Máti si mě dycky postavila doprostřed kuchyně a navlíkla mě do těch nemožnejch kousavejch kalhot, naškrobený bílý košile a hnědýho saka. Všechno mi to bylo fakt velký a taky široký, protože sem to, jako skoro všechny svoje hadry, po někom podědil. Todle konkrétně po mym bratranci Josefovi, kterej byl vod narození hroznej kolohnát.
Josef je mrtvej už skoro vosum let.
Dostal infarkt. Moc překvapenej sem z toho nebyl, protože byl tlustej a furt se kvůli něčemu vztekal. Ale líto mi to bylo, to zas jo. I když se se mnou často a rád hádal, znal sem ho vod narození a dycky sme spolu táhli za jeden provaz. Já měl sestru Martu, on zas Ivetu, a ty dvě se furt hihňaly a něco si špitaly, a tak bylo prostě jasný, že i my chlapi musíme držet spolu. Smutný je na tom i to, že sme voba ty svoje starší sestry přežili. Ale tak co, zase sou spolu a hihňaj se a něco si špitaj a je jim tam možná líp, než nám tady dole.
No ale to sem vodbočil.
Ještě předtim, než mi máma voblíkla sako, musela mi uvázat kravatu. Byla hnědá, nelíbila se mi a ten uzel mě dycky celou dobu škrtil. Když skončilo kázání, vypálil sem ven, jako by mi za patama hořelo. A jakmile sem překročil práh, strčil sem dva prsty pod límec a ten utaženej uzel uvolnil.
Jak já ty neděle nenáviděl.
Nejen kostel, ve kterym byla zima snad i když byly venku třicítky, ale taky ty kecy, který měly člověka akorát tak zastrašit. Ale ze všeho nejvíc sem nesnášel to, co sem měl na sobě voblíknutý. Celý dopoledne sem musel stát, jak kdyby mi někdo do prdele vrazil pravítko. Máti kontrolovala, že se nikde nevotřu a neumažu, furt mě upravovala, což byla fakt marná snaha, protože ty Josefovy hadry na mě prostě visely. Říkal sem jí, aby mi je aspoň trochu zabrala, ale vona tvrdila, že do toho co nevidět dorostu, protože přece nemůžu až do smrti vypadat jako vyžle. No, mejlila se. Jako malej sem si myslel, že ví všechno, ale postupem času sem zjistil, že věděla leda tak kulový. Je mi sedmavosumdesát a hadry na mně visej pořád.
Táta vodešel jednou vodpoledne.
Ani nevim, jak je to možný, ale nelítal sem zrovna nikde venku, seděl sem u stolu v kuchyni a poslouchal, jak na sebe s máti štěkaj. Nikdy se moc nehádali, často vřeštěla jen vona a táta chvíli mlčel, pak se nasral, vyrazil do hospody a bouchnul za sebou dveřma. Tentokrát to bylo jiný. Máti brečela, a když se konečně vozvala ta vočekávaná rána dveří vo futra, zalezla do ložnice. Už to bylo divný, protože po každym takovym výstupu sem slíznul minimálně jeden pohlavek za něco, co by ji normálně vůbec nevytočilo. Že se táta už nevrátí, mi řekla až druhej den, když sem se divil, co v tý hospodě furt dělá.
Moc mi nechyběl.
Stejně se vo mě dycky starala máti, ale ta začala bejt po jeho vodchodu dost divná. V neděli sem s votrávenym ksichtem přišel do kuchyně, ale nikde tam nevisely ty Josefovy kalhoty a sako, ani ta hnědá hnusná kravata. Doploužil sem se za mámou do ložnice a ta mi řekla, že jestli chci jít do kostela, mám se voblíct. Vona zůstane doma.
Nepamatuju se, že bych měl někdy větší radost.
V kostele sem nebyl už nikdy a taky sem si přísahal, že se už nikdy nenechám dobrovolně navlíct do kvádra. Tu Josefovu kravatu sem dokonce rituálně přestřihnul a pak sem několik nocí nemoh spát, protože sem se bál, že na to máti přijde. Ale nestalo se to.
Z tý ložnice, kam zalezla ten den, co táta zmizel, už totiž nevyšla. Vynesli ji.
Teda jako samozřejmě chodila sama na záchod, aspoň ňákou dobu, ale nikdy už nic neuvařila, nevyprala ani nevyžehlila. To všechno vod tý doby dělala Marta.
Máti se skamarádila s flaškou a za rok, skoro na den přesně, sme jí šli na pohřeb.
Samozřejmě, že sem musel jít zase v tom Josefově starym saku, protože na nic jinýho sme fakt neměli prachy, a když se Marta sháněla, kde mám kravatu, zalhal sem, že ji nemůžu najít. Zlobila se, ale měla svejch starostí dost.
Nakonec sem si řek, že když sem moh jít bez kravaty i na pohřeb svojí vlastní mámy, už si ten pochybnej škrtící kus látky kolem krku nikdy dobrovolně uvázat nenechám – schválně neřikám neuvážu, protože i když mně to máti ukazovala každou neděli několik let, nikdy sem se ten uzel dělat nenaučil.
Pochopte, já na předsevzetí nikdá moc nebyl, jako ne že bych si ve slabý chvilce něco neslíbil, to zas jó, ale nepamatuju se, že bych to někdy dodržel. Takže mě vlastně docela překvapuje, že todle sem dal.
Tak si řikám, že sem nakonec asi fakt zásadovej chlap.
Porušil sem to totiž jenom jednou. No vlastně dvakrát, když počítám i dnešek, ale za to zase tak úplně nemůžu. Poprvý to bylo kvůli Anežce. Protože bejt zásadovej chlap je fajn, ale člověk prostě někdy musí vytáhnout hlavu z prdele a udělat správnou věc. A todle správná věc byla.
Anežku sem poznal na jedný zábavě v Dolní Lhotě.
Moc sem na tancovačky nebyl, ale vobčas mě někdo někam vytáhnul. Na tudle sem šel s Josefem, kterej se celej vyšnořil a nasmradil tak, že sem to s nim skoro nemoh v jednom autě ani vydržet. Josef ten den tancoval se spoustou holek, ale domů vodcházel sám. To já sice taky, ale v kapse mě hřál lísteček s adresou, kde Anežka bydlela. Nevim, jak se na ten večer zpětně dívala vona, mně dycky tvrdila, že to byl osud a já se s ní nehádal, protože možná fakt jo. Jen si nejsem jistej, jestli za něj byla ráda.
Anežka totiž byla hodně společenská, znala se snad se všema holkama v sále a možná s polovinou chlapů a dycky byla jedna z posledních, kdo na takový tancovačce vydržel. Taky si hodně zakládala na tom, jak je voblečená a upravená a za normálních okolností by se mnou asi neprohodila ani slovíčko, protože sem celej večer seděl v koutě, na sobě sem měl sepraný starý kalhoty a vytahanej svetr.
Máti se musela votáčet v hrobě.
Jenomže Anežka měla dva dny před tim nehodu. Bylo to zrovna v zimě, a když šla do práce, ňákej chlap vod nich z fabriky jel na kole, brzdil z kopce, šel do smyku a smetl Anežku, která se na poslední chvíli rozhodla skočit před nim do závěje. Narazil jí do tý nohy, která byla ještě na silnici.
Takže ten osudovej večer měla nohu v gypsu a nemohla tancovat ani na jednu písničku. Byla u stolu se spoustou lidí, ty furt vodcházeli a přicházeli, ale párkrát se stalo, že tam zůstala úplně sama. Několikrát sme se na sebe přes ten sál usmáli. Anežka pak zvedla sklenici, bradou kývla k noze, která jí ležela na vedlejší židli, a pokrčila rameny a já pochopil, že chce, abych za ní přišel. A tak sem šel. Měla mě jednoduše ve svý moci už vod toho prvního večera.
Jasně, že se mě pak roky snažila změnit. Vona každá ženská to prostě musí zkusit a lhal bych, kdybych řek, že se spoustou věcí neslavila úspěch. Nikdá se jí ale nepodařilo změnit můj názor na voblíkání. Takže sme měli takovou nepsanou dohodu, že mi hadry sice kupovala a vybírala vona, dycky se ale držela v mezích, který sem nastavil já. Nechodil sem tak už ve vytahanejch a vošoupanejch svetrech a kalhotách, ale i když se mě do kvádra snažila navlíct mockrát, neuspěla.
Večer před tim, než sme se brali, brečela.
Celou dobu příprav sem jí totiž zarytě tvrdil, že mě do saka, a eště ke všemu do saka s kravatou, nikdy nedostane.
A jak sem už říkal, já sem zásadovej chlap.
Jenže sem taky docela měkkota a můžu vám říct, že když sem ji viděl, tak krásnou jako nikdy předtim, jak ji vede její otec k oltáři, kde já už čekám, byl sem fakt rád, že sem se na ty svoje zásady aspoň pro jednou vysral.
Byla tak šťastná, že plakala zase, ale všichni říkali, že je to u nevěsty normální.
Za to kvádro a fialovou kravatu, která ladila s její svatební kyticí, sem dal celou jednu vejplatu, a i když mi z toho bylo skoro mdlo, byla to dobrá investice. A to přesto, že sem to všechno na sobě měl jenom jednou jedinkrát.
Byla ještě fůra dalších příležitostí, kdy mě Anežka prosila, abych si ho zase voblíknul, ale nepochodila. Tenkrát to bylo jenom kvůli ní a hlavně jenom pro ni, proč bych se ale měl šňořit na promoci svýho kluka, když tomu je úplně šumák, v čem tam přídu? A tak sem přestál všechny besídky, oslavy, výročí, svatby a nakonec i pěknou řádku funusů, aniž bych tu svoji zásadu porušil.
Teda na Josefův pohřeb sem si kravatu vzal. Tu hnědou, přestřiženou, do kapsy. Ale to se nepočítá.
Takže bych asi moh bejt na Anežku naštavej za to, že mě do toho svatebního kvádra, a to včetně tý fialový kravaty, podotýkám, nakonec přece jenom navlíkla.
Sem přece zásadovej chlap, no ne?
Ale můžu vám říct, že vztek je to poslední, co teď cejtim, když se jí dívám do vočí.
Je pořád stejně krásná jako tenkrát u toho oltáře. Jasně, má kolem očí vějířky vrásek, proti kterejm celej život bojovala arzenálem drahejch krémů, a taky pár kilo navíc, ale já sem zase plešatej a nahluchlej. Už zase pláče a asi by mi každej tady řek, že je to naprosto normální, i když neni nevěsta.
Osuší si slzy pod oběma vočima, pak se tak jako nenápadně rozhlídne kolem a rukama v hedvábnejch rukavičkách mi upraví uzel na kravatě, kterej je trochu ledabyle nakřivo. Pořádně mi ho přitáhne a já se cejtim zase jako malej kluk uprostřed naší kuchyně a těšim se, až bude po všem, budu moct zajet rukama pod límec a tu kravatu si povolit.
Myslim, že máti by mohla bejt spokojená.
I když tendle poslední uzel nevázala vona, ale ten vyzáblej funebrák, co mě strkal do penálu.
