V roce 1986 k mým rodičům přiletěl čáp už potřetí. Přesto se mi dostalo zcela exkluzivního jedináčkovského zacházení, protože moji sourozenci byli o 14 a 16 let starší než já a oba v 18 vyletěli z hnízda. Mým rodným krajem jsou severní Čechy, konkrétněji Šluknovský výběžek – to je jedno z takových těch dvou oušek, co má naše republika úplně nahoře. To vlevo. Náš dům nestojí v žádném velkém městě. Ani v žádném malém. Nestojí ani ve vesnici, spíš tak trochu na samotě u lesa a proto jsem přímo živelně celé své dětství a dospívání toužila po tom bydlet v Praze. A sen se mi splnil. Když mi bylo 18, také jsem si do krosny sbalila svých pět švestek, skočila do autobusu a pět a půl roku skládala hlavu na Strahově. Poměrně rychle jsem zjistila, že život ve velkoměstě není až taková hitparáda, a i když ráda využívám všechny jeho výhody, po krátké mezizastávce v Dejvicích jsem s manželem zakotvila v jedné okrajové části. Za samotu se to tady dá označit jen stěží, alespoň mám ale zase za domem les.
A jakouže to fakultu jsem já, psavec, na tom věhlasném ČVUT vlastně studovala? Sama se tomu pořád divím, ale doma se mi práší na (ač je to k neuvěření, červený) diplom z oboru Architektura a Stavitelství. Cesty osudu jsou mnohdy nevyzpytatelné a tak se přihodilo, že když už se termínově lámal chleba pro podání přihlášek na vysokou školu, sedla jsem si do lavice před jednoho spolužáka z vedlejší třídy, který popisoval svému spolusedícímu výhody a úskalí právě tohoto studia. Nevím, co přesně mě chytilo za ouško, či co zahrálo na tu správnou strunu (zahanbeně přiznávám, že vekou roli hrálo to, že za dobrý prospěch brali bez přijímaček), ale druhý den jsem měla jasno. Přihlásila jsem se do výtvarky, abych oprášila své prastaré znalosti kresby a malby a měla jsem docela dobrý pocit z toho, že jsem přišla na to, co dělat se svým životem.
Myslím, že to bylo zhruba někdy ve třetím ročníku, kdy jsem zjistila, že architektura a stavebnictví, minimálně ve své praktické rovině, není nic pro mě. Jenže co může dělat šprtka, která vždycky všechno dotáhla do konce a nikdy před žádnou výzvou neutekla? Povedlo se mi na mou bídnou situaci podívat z jiného úhlu pohledu a ejhle. Vždyť přece kdo neumí, ten učí! Nebo minimálně rozdává rozumy. A protože se mi v šuplíku válelo pár povídek a jeden rozpracovaný román (pořád ještě není dotažený), a prostě a jednoduše ve skládání písmenek do slov, vět, odstavců a kapitol jsem se cítila alespoň trochu přirozeně (pochopte, moje sebevědomí v té době bylo někde pod bodem mrazu), zkusila jsem o tom, co mě škola naučila, alespoň psát. A ono se to líbilo! A tak jsem se vrhla na redaktorskou činnost, psala jsem pro různé webové portály a časopisy o bydlení, až jsem po státnicích usedla za stůl v redakci časopisu Dřevo&Stavby, který mi toho hodně dal (a něco i vzal). Čtyři roky jsem se vypisovala z podoby, polovinu doby jako zástupce šéfredaktora, a svoje vlastní autorská díla jsem dál cpala do šuplíku. Když pak přišlo malé tematické vyhoření, rozhodla jsem se okusit i jiný chléb, rozhlédnout se, zda za rohem neroste tráva zelenější, a na rok jsem odcválala do PR, kde jsem sice primárně měla klienty z oblasti stavebnictví, dělala jsem ale i kosmetiku nebo jídlo. Téměř rok a půl jsem přispívala na lifestylový portál blogovými články, které kopírovaly období, které jsem v té době zažívala (těhotenství a mateřství) a prostřednictvím nichž jsem čtenářům zprostředkovávala tipy na výlety, kde jsme s manželem byli, na filmy a seriály, které jsme viděli, nebo na nejrůznější zajímavosti, které mě cvrnkly do nosu.
Psaní je tedy už minimálně jednu dekádu mým každodenním společníkem, přesto mé autorské texty ve smyslu knih a povídek dlouhou dobu čekaly na své čtenáře. Prostě a jednoduše jsem nevěřila, že by se mohly líbit. Mým prvním fanouškem byl můj manžel (v té době ještě přítel), který se mě snažil přesvědčit, že ho moje díla baví. Ne, že bych si myslela, že mě tahá za nos, přesto to ještě pořád nestačilo k tomu, abych si v tomhle směru začala věřit a dělat si skutečné plány.
A kdy se tohle zlomilo? Asi to nebylo v jednu konkrétní chvíli, spíš k tomu vedla řada různých okamžiků (jak už to v životě bývá), přesto tady nemohu nezmínit jedno osudové setkání, které mi v oblasti tvůrčího psaní skutečně otočilo život o 180°.
Ty už víš, viď? 🙂 Jednoho dne vtančila do redakce nová kolegyně překypující energií, která nám obrazně řečeno vyvalila okna dokořán a snažila se pořádně vyvětrat. Ze začátku mi trochu lezla na nervy. A pak mě s ní osud posadil na několik dlouhých hodin do autobusu, kde jsme si nechutně padly do noty. Tématem číslo jedna bylo právě tvůrčí psaní. Jmenuje se taky Dáša, a pokud vám to nepřipadá jako dostatečně zvláštní shoda náhod, její příjmení je Čechová. A je to taky spisovatelka. Kromě toho je ale též skvělá ko(u)čka, která umí povzbudit, poradit a dokopat autora k lepším výkonům. Pod její střechou vznikla velká část románu UTEČ!, a byla to také ona, kdo mě seznámil se spoustou podobně postižených lidí.
A tak se mi teď splnil další z mých snů, protože vydat knihu byl jeden z těch největších.
Pokud bych to tedy měla pro TEBE, můj drahý čtenáři, nějak shrnout, mým receptem na štěstí v profesní rovině je procvičování, protože nic mi nedalo víc, než tisíce popsaných stránek, ať už byly tématem exotické dálky nebo tvary záchodových mís, a obklopení se lidmi, kteří vidí smysl života ve stejné činnosti. Naše kreativní víkendy se spoustou smíchu, alkoholu, nikotinu a cvakání do notebooků ještě ve čtyři hodiny ráno, jsou to, co mému psaní dodává ten správný drive.
Co dodat? Snad jen, že kromě zánětu karpálních tunelů z tisíce hodin rýsování, mi ČVUT přiválo do cesty moji spřízněnou duši, Čestmíra, se kterým to táhneme už (panebože já jsem stará) čtrnáct let. Sice to není jeho jméno, ale sveřepě ho tak oslovuji, takže minimálně polovina našich kamarádů si myslí, že to má v občance. Společně jsme na svět přivedli dvě děti, které se vytrvale snaží mě zaměstnat natolik, abych už nenapsala ani čárku. I když mám někdy celé týdny, kdy mi na vlastní tvorbu nezbývá čas ani energie, nemyslím si, že by se jim to vůbec mohlo povést. Psaní je totiž závislost na celý život. Neničí játra ani plíce, spíš oči a záda, ale pro rodinné příslušníky může být podobně otravná.