Co pro mě znamená hudba a dva malé spoilery k nové knize ;)

Oblíbené zákoutí

Musím se přiznat, že mě celkem překvapilo, jak mě baví si čas od času sednout k počítači a napsat pár řádek o něčem, co se mi zrovna honí v hlavě. Nejen baví, ale hlavně, jak mi to vždycky vlije do žil novou energii. A že možnost tyhle svoje výžblebty rovnou publikovat v tom hraje nezanedbatelnou roli. Holt asi tomu blogování začínám konečně přicházet na chuť 😉 Teď jen, aby to fungovalo tak, jak jsem to plánovala, a posloužilo mi to jako rozcvička před psaním knihy a aby mi to naopak neukrádalo čas pro psaní, kterého mám v poslední době krutě málo 😉

Dnes se nechávám unášet hudbou. A to jak doslova – vedle mě si spokojeně přede gramofon, do kterého jsem od Ježíška dostala nějaké nové krmivo pro duši, tak obrazně, protože jsem se díky tomu, že se mi tu zbytek svátků téměř neustále vlnil nějaký ten vinyl, uvědomila, jak moc je pro mě hudba důležitá. Osobně – tedy jako spouštěč určité nálady, i „profesně“, protože z hudby velmi často čerpám nejen sílu pro další psaní, ale mnohdy i inspiraci. Někdy se ukrývá v textu písně, jindy v melodii a náladě, kterou skladba navozuje. V UTEČ! mám zmíněnou píseň Hurt od Johnnyho Cashe, kterou ne že bych dříve neznala, spíš ke mě ale promluvila až ve chvíli, kdy jsem v hlavě a na papíře prožívala příběh Hannina strýce Harolda, a hodně mně pomohla pochopit, jak se cítil. Vím, že to není Cashova píseň, ale miluju ji právě v jeho cover verzi. Ne, že by text přesně seděl na Haroldovu situaci, ale způsob, jakým ho Johnny interpretoval, a některé fragmenty vyjadřují přesně ten beznadějný pocit prázdnoty, který jsem se u Harolda snažila vylíčit.

Jay zase v jednom flashbacku poslouchá Lynyrd Skynyrd, které mám oposlouchané docela hodně a mnoho písní mi bylo doprovodem k utváření jeho osobnosti. Často se mi stává, že ve mně poslechnutá píseň vykreslí určitý výjev, na jehož základě postavím minimálně scénu, někdy i celou postavu nebo primární zápletku. Druhý díl UTEČ! (pokud se to ještě nezmění, protože začátek prvního románu prošel poměrně drastickými změnami – ale tohle tak nějak tuším, že nebude ten případ) také začíná slovy jedné písně a rozpoložení hlavní hrdinky, které se scéna týká, se zmiňovanou písní značně souvisí. Tahle asociace vznikla zase opačně – když jsem začala scénu namyšlenou v hlavě sázet na papír, pořád jsem hledala vhodná slova k tomu, jak vystihnout psychický stav, ve kterém se zrovna nachází, protože ono to není úplně jednoduché, skočit rovnýma nohama do první kapitoly a chtít po čtenáři, aby alespoň částečně pochopil, proč se hrdina, kterého zatím vůbec nezná, chová tak, jak se chová. A tak mi posloužila píseň, kterou jsem si v tu chvíli vybavila a dovolila si z jejího textu maličko parafrázovat. Říkám si, že jí třeba budou čtenáři znát, nebo že budou natolik zvídaví, aby si ji po přečtení zkusili najít a pustit 😉

Nejsem příliš dobrý básník a poezii jako takovou obvykle nevyhledávám, co ale totálně žeru jsou texty dobrých skladeb, které, když se to podaří, ještě podkreslené vhodnou hudbou, dokážou říznout přímo do srdce. A tak jsem si skoro nevědomky docela dost zavařila, protože z jistých důvodů právě pracuji na knize – ano, je to již zmiňované pokračování románu UTEČ! – kde bude hrát hudba poměrně podstatnou roli, protože hlavní hrdinka je velmi talentovaná muzikantka s tvůrčím blokem. Ale to už zase zabíhám někam, kam jsem vůbec zabíhat nechtěla, a pouštím mnohem víc chlupů, než bych asi měla.

Co se tím vším snažím říct je to, že hudba v mém životě a v mé tvorbě hraje nezanedbatelnou roli. Nemám úplně vyhraněný vkus, od pomalých romantických cajdáků, přes vážnou hudbu, písničkáře, rock, filmovou hudbu a díky manželovi i punk a ska, jsem ráda, pokud rozumím textu – což je možné pouze v češtině a angličtině, francouzštinou vládnu jen velmi lehce (i když koho by neposadil na pozadí Charles Azvanour nebo Edit Piaf) a němčinu snesu snad jedině u Rammsteinů. A když mám nějaký ten splín nebo tvůrčí blok, téměř vždy pomůže poslech milovaných pecek.

A teď mám totálně přetržený tok myšlenek, protože se z ložnice začalo ozývat známé kvílení a moje poobědová siesta, která dnes netrvala ani hodinu, je u konce. Takže jsem se k psaní knihy zase nedostala, ale ono by mě takhle krátké zapuštění se do příběhu akorát tak naštvalo, na rozdíl od článku, který mě opět moc bavil. Teď už mám ale na klíně to malé zvíře, které mi neustále cvaká do klávesnice a poťouchle se směje, když hudruju, že mi něco vymazal. Tak jdu otočit desku a pokusím se v tom dobrém rozpoložení ještě alespoň chvilku setrvat.

A co vy, prozradíte mi, jak to máte s hudbou, zdali je pro vás důležitá, pomáhá vám v tvorbě, nebo tuhle mou „úchylku“ vůbec nechápete?

This Post Has One Comment

Napsat komentář