Dagmar Českou život naučil nikdy neříkat nikdy
„Bydlím v Komořanech a mám to tady moc ráda,“ říká architektka a nově i spisovatelka Dagmar Česká, jejímž spisovatelským guru je Stephen King.
V září vám vyšla knižní prvotina, román UTEČ! Jeho děj se ale odehrává v USA. Proč právě tam?
Od mala jsem Spojenými státy a především jejich přírodou fascinovaná. Když jsem začala psát svůj první román (dodnes nedokončený), hrozně jsem váhala, kam ho umístit. Přirozeně se mi odehrával právě v USA, ale já si nebyla jistá, zda takovou lokaci zvládnu popsat tak věrohodně, aby to čtenářům přišlo uvěřitelné. Trápila jsem se s tím, protože jsem si pořád říkala, že psát by měl člověk o tom, co zná nejlépe – teprve pak to může fungovat. Pomohl mi s tím Stephen King a jeho kniha O psaní, ve které říká, že psát o něčem, co dobře známe, je fajn bonus, ale spisovatel by měl psát především o tom, o čem psát chce. Tak jsem to prostě přestala řešit a psala jsem dál přesně tak, jak jsem sama chtěla. Když přišel nápad na UTEČ!, jeho děj se prostě a jednoduše odehrával v USA – ta lokace tam není nedůležitá a myslím, že každý, kdo román četl, mi dá za pravdu – v Čechách by tenhle příběh nefungoval. V románu se samozřejmě řeší mnoho témat, která jsou tak nějak univerzální, ale kulisy příběhu tu hrají důležitou roli. Věnovala jsem opravdu hodně času rešerším, hodiny a hodiny hledání na mapách, kvůli přesným zeměpisným reáliím, mnoho péče jsem darovala i nastudování témat, která jsem neměla v malíčku – v románu se řeší vězeňský systém, jsou tam i nějaké zbraně, moji hrdinové jezdí na motorkách…, a zatím jsou všechny zpětné vazby v tomto ohledu pozitivní.
Po jaké knize jako čtenářka nejraději sáhnete?
Jméno mého spisovatelského guru padlo už v první otázce – je to Stephen King, který je podle mého názoru neuvěřitelně talentovaným vypravěčem, který dokáže napsat nejen poutavý a napínavý příběh, ale hlavně dokáže udržet pointu často až do poslední věty. A i když jsou jeho postavy a příběhy velmi často nadpřirozené, popisuje je neuvěřitelně reálně. Přesto žánr hororu není úplně to, co vyhledávám. Mám ráda knihy, které mají nějaký přesah, donutí čtenáře přemýšlet, zanechají v něm otázky, na které si odpovídá ještě dlouho po tom, co knihu odloží. Na druhou stranu věřím tomu, že literatura slouží i k tomu, aby prostě bavila, proto mám ráda i humoristické, detektivní nebo romantické příběhy. Z toho prvního soudku je to například můj oblíbený Malý život od Hanyi Yanagihary nebo Vše, co jsme si nikdy neřekli od Celeste Ng. Z té zábavné skupiny jsou to například knihy C. D. Payna nebo Chrise Cartera. Koukám, že jsem zatím nezmínila žádného českého autora – mám tu teď třeba připravenou Metu od Pavla Bareše. Aktuálně mám rozečtené dvě knihy – klasiku Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keyseyho a distopický román Příběh služebnice od Margaret Atwoodové.
Přemýšlíte o napsání dalšího románu? Tentokrát třeba z českého prostředí?
Nápady mám, bohužel se mi teď se dvěma malými dětmi nějak nedostává času. Aktuálně pracuji na takovém volném pokračování románu UTEČ!, takže to zase nebude z Čech. Rozhodně tím ale nemíním končit a v poznámkách mám už i nějaké náměty, odehrávající se v ČR. Momentální situace tomu příliš nepřeje, ale s rodinou rádi objevujeme všemožné kouty České republiky a rozhodně tu máme spoustu oblíbených míst, která bych někdy ráda zúročila. Letos na podzim vyšla moje povídka o takovém obyčejném českém člověku s názvem Zásadovej chlap v antologii Poslední uzel, kde se sešlo mnoho podařených povídek a básní. Takovým maličkým vlasteneckým textem jsem přispívala i do knihy Praha ve 100 slovech. A aby byl výčet kompletní – umístila jsem se v soutěži nakladatelství BRK, která měla téma Dlouhé zimní večery, a tak mou další povídku Královna oceánů můžete najít v Adventním kalendáři povídek na dlouhé zimní večery, který spatřil světlo světa v listopadu.
Přes to, že jste vystudovala obor Architektura a stavitelství na Stavební fakultě ČVUT, stala se z vás redaktorka. Neochudila jste tím původně zvolený obor o zajímavé projekty, realizace? Možná ještě není pozdě a překvapíte…
Mám architekturu ráda, ale už někdy ve třetím ročníku jsem zjistila, že její praktická realizace asi není pro mě úplně to pravé ořechové. Škola mě ale bavila a odcházet se
mi z ní nechtělo. Když mě napadlo spojit příjemné s užitečným a začít o těchto tématech psát, spadl mi velký kámen ze srdce. Pracovala jsem jako redaktorka titulů o architektuře a bydlení, takže jsem obor nikdy tak úplně neopustila. Upřímně si nemyslím, že bych se někdy vrátila vyloženě do praxe, ale život mě naučil, že nikdy neříkej nikdy. Svého manžela jsem potkala právě při studiích a to je architekt- projektant tělem i duší, tak třeba mě do toho krásného světa vznikajících staveb ještě někdy zatáhne hlouběji.
Ve které části Prahy 12 bydlíte? Jak se vám v Praze 12 žije?
Bydlím v Komořanech a mám to tady moc ráda. Vyrůstala jsem v severních Čechách, dalo by se říct, že na samotě u lesa, a celé své dospívání jsem toužila po tom, bydlet v Praze. Pět let jsem při studiích obývala koleje na Strahově, potom jsem dva roky bydlela v Dejvicích, a i když na ta léta moc ráda vzpomínám, neuměla jsem si představit vychovávat děti v „centru“. Hledali jsme nějakou klidnou, okrajovější lokalitu, která by svým naturelem odpovídala spíše menšímu městu, a musím říct, že jsme měli při výběru dobrou ruku. Trochu se obávám budoucnosti, protože tu teď probíhá rozsáhlá bytová výstavba a nejsem si úplně jistá, že s tím půjde ruku v ruce i vybavenost a řešení trochu komplikovanější dopravní situace, která nám tu panuje.
Máte tady nějaké oblíbené, inspirativní místo, kam ráda chodíte na procházku?
Jsme oba s manželem hodně „procházkoví“, než jsme měli děti, chodívali jsme tu na dlouhatánské výpravy po okolí, což teď se dvěma malými cvrčky moc nejde – je to hodně o obrážení dětských hřišť. Těch je na Praze 12 ale spoustu, takže nestrádáme. Těším se, až i ten mladší vystoupí z kočáru a budeme moct zase vyrazit třeba na Závist. Hodně procházek vždy směřovalo nahoru na letiště Točná a potom dál, ať už směrem k Cholupicím, nebo přes Čihadlo do lesů nad obec Točná. Mám moc ráda dubové partie lesa, nebo právě vyhlídky na Vltavu a na Zbraslav z kopce Závist. Krásná je tu ale třeba i Modřanská rokle nebo údolí Kunratického potoka.
Tohle číslo je prosincové, proto se nemůžu nezeptat: jak se chystáte prožít vánoční svátky?
Doufám, že bude možné je jako každoročně strávit s rodinou. Bohužel se teď nacházíme v takové zvláštní době, že kdoví, jaká bude okolo svátků situace. Jak už jsem říkala, pocházím ze severních Čech, manžel zase z jihu. Štědrý den tak už tradičně trávíme tady jen spolu s dětmi a pak vyrážíme, jak říkáme, na sever a na jih.
Rozhovor připravila Olga Novotná