Bonusy

Tak přátelé kamarádi, prozradím Vám, co ví jen málokdo. Když se poprvé odněkud vynořil nápad na knihu UTEČ!, vypadal trochu – no možná vlastně dost hodně – odlišně. Jako první to byl Jay – samotář s temnou a komplikovanou minulostí, který je v jádru hodný člověk, ovšem s takovým cejchem, že je dost obtížné v něm tu dobrotu vůbec začít hledat. Ten se nikdy nezměnil. Pak přišla Hanna a i ona byla víceméně daná, i když u ní jsem přemýšlela a laborovala, jaký protipól by byl k Jayovi nejvhodnější. Vlastně nikdo z postav, které postupně vznikaly, neprošel i přes velké zásahy do příběhu, podstatnou změnou. Jejich charaktery se nezměnily. I když třeba takový Harold byl plný překvapení – z počátku jsem třeba vůbec nevěděla, že je homosexuál. Ale jak tak přibývaly jeho kapitoly, začal se mi postupně odkrývat hodně podobně, jako se v knize odkrývá Hanně.

No ale teď k tomu jakože wow – příběh knihy UTEČ! se odehrával v postapo světě, ve kterém  řádili zombíci. Měla jsem toho už napsaného spoustu – a dokonce jsem měla už i vymyšlený dokonalý konec, ale pak mi najednou přišlo, že ten jejich příběh je natolik lidský, natolik komorní (vážně nevím, jak to popsat), že do postapo světa vůbec nepatří a že bude mnohem lepší, když tam tohle pozadí nebude hrát roli. Takže jsem rázným gestem shodila ze stolu pár tisíc slov, některé zápletky přepracovala tak, aby fungovaly, a začala jsem znovu s trochu jiným záměrem a úplně jiným koncem.

Vybrala jsem pro Vás jednu kapitolu z první třetiny knihy – Hannino odloučení od Tonyho a jeho přátel. Můžete posoudit sami, jestli by kniha byla lepší, kdyby v ní tekly litry krve a Hanna byla zdatný zombie bijec 😉

Celý den strávili v kempu. Zach je učil vrhat nože, které si přinesl v nádherném koženém pouzdře i s opaskem, do kterého se daly všechny upevnit. Prý to byl oblíbený koníček jeho staršího bratra. Hanna to se zbraněmi neuměla, ale vrhání nožů ji nadchlo. V šipkách byla vždycky dobrá, proto i teď suverénně přehodila všechny kromě Tonyho.
Samozřejmě.
Charlotte jim předčítala z knížky o lovu a přežití v divočině, což přišlo Hanně směšné. Ať byl jejich výlet čímkoliv, rozhodně neměl nic společného s bojem o život.
Jenže takové to s nimi bylo vždycky. Přestože šli všichni kempovat poprvé, měli to nejdražší a nejmodernější vybavení, které se dalo sehnat. Peníze pro nikoho z nich nebyly problém, proto si i Hanna, když na tuhle šarádu kývla, objednala všechny možné nesmysly, které by se snad mohly hodit. A samozřejmě navštívila značkový obchod s oblečením, ve kterém se vybavila od ponožek přes funkční prádlo až po nepochopitelně drahý šátek do vlasů. Heather se tomu vždycky smála. Říkala, že boháče poznáš snadno. Má to nejlepší možné vybavení, ale většinou ani nerozumí podstatě sportu, který provozuje.
Matt dorazil krátce po tom, co si společnými silami uvařili oběd. Měli sice rozdělaný oheň, ale raději zvolili snadnější způsob benzínového vařiče. Matt přijel na ladné terénní motorce a před ohništěm, u kterého seděli, zastavil smykem tak, že je všechny ohodil jehličím. Holky pištěli, kluci vyrazili obhlídnout jeho novou hračku. Hanna jen protočila oči v sloup a vyrazila do stanu pro kartáč na vlasy.
Když se vrátila zpátky, Matt už z velkého batohu vybaloval jedno pivo za druhým. Netrvalo dlouho a zábava se opět rozproudila.
Kluci vtáhli Matta do dalšího kola vrhání nožů. Čím více prázdných lahví přibývalo vedle ohniště, tím více nožů míjelo nejen terč, ale i kmen stromu, na který házeli. Když na les padl soumrak, sesedli se kolem ohně. Matt se opřel zády o kmen stromu a tiše a tajemně se zeptal.
„Víte, co se teď děje ve všech velkých městech?“
„Slyšeli jsme to v tom baru, kde jsme zastavovali,“ kývla Diane. „Chřipková epidemie.“
Pohrdavě odfrknul. „Tak to možná říkají v televizi, já ale mluvil s někým přímo u zdroje.“
„S kým?“ chtěla vědět Charlotte.
„Můj bratranec je doktor v jedné nemocnici v Atlantě,“ nenechal se dvakrát přemlouvat.
„Slyšela jsem, že se to děje v New Yorku a ve Philly,“ vzpomněla si Hanna. Všichni se na ni otočili. „Volala mi máma,“ dodala proto.
„Nejdřív to byl hlavně New York a Philly,“ pokračoval Matt, „teď už ale hlásí podobné případy z celých států.“
„A o co teda jde?“ přerušil jeho tajuplné povídání Tony.
„Neví, jak to začalo, ale je to něco nového. Nejde o tu vlastní nemoc, o tu horečku a dehydrataci organismu. Ani o smrt,“ ztišil hlas, naklonil se dopředu a opřel si ruce o kolena. Jeho tvář teď podsvětlovalo měkké světlo z ohně. Dodalo tak jeho slovům děsivý podkres. Hanna se schoulila blíž k Tonymu. Nikdo tentokrát Matta nepřerušil.
„Jde o to,“ udělal ještě jednu dramatickou pauzu, „že člověk se po tom, co zemře, zase probudí.“
Zach se rozesmál a Tony si pohrdavě odfrkl.
„Vážně nás chceš krmit historkami o zombie?“ Ian vstal, aby přiložil do ohně.
„Jen se smějte,“ Matt se opřel zpátky a zhluboka si loknul piva. „Aaron, můj bratranec, to viděl na vlastní oči.“
„Co viděl?“ Charlotte hltala každé Mattovo slovo. Nechala se unést.
„Viděl, jak jim chlap, který byl prokazatelně mrtvý, vstal ze stolu a vrhnul se na jednu z asistujících sester,“ pokračoval.
„Ublížil jí?“ i když konverzaci udržovala Charlotte, poslouchali všichni. Hladina alkoholu, tma a zvuky lesa kolem se postaraly o napjatou atmosféru.
„Zabil jí.“
„Zabil jí?“ tentokrát zašeptala Suzanne.
„Prokousnul jí krkavici. Než ho stačili zkrotit a pomoct jí, vykrvácela. Mezitím ještě pokousal další dva doktory.“
„Jak zkrotili?“ zeptala se Diane.
„Jak myslíš, že se krotí zombie?“ uchechtl se Matt.
„Řekl bych, že kulkou mezi oči,“ rozesmál se Tony.
„Přesně tak,“ příkývnul.
„A to nám chceš namluvit, že se tohle vážně stalo?“ pochyboval Zach.
„Nechci vám namluvit nic. Říkám, co jsem slyšel. Věřte si nebo ne, je mi to jedno,“ pokrčil rameny.
„Co se stalo s těmi co pokousal?“ chtěla vědět Hanna.
„Nevím, mluvil jsem s Aaronem krátce po tom incidentu,“ vstal a natáhl se pro další pivo.
„Utahuješ si z nás, že jo?“ v Charlottině hlase bylo cítit slabé napětí.
Jen pokrčil rameny.
„Kdyby se něco takového dělo, mluvili by o tom ve zprávách,“ poukázala Diane.
„Myslíš?“ zeptal se Matt. „Myslíš, že by o něčem takovém mluvili, než by měli dostatek důkazů a hlavně než by přišli na nějaké řešení? Všechno šlo hrozně rychle, vždyť ještě ve čtvrtek o tom nikdo nevěděl.“
„Matt má pravdu,“ vstoupil do debaty Jacob. „Podle všeho začali varovat až v pátek ráno a neříkali snad, že se nemáš k nemocným přibližovat? Nemůžeš hned vykřičet do celostátní televize, že se lidi mění v zombie. Předpokládám, že internet je už v tuhle chvíli plnej videí toho, co se děje.“
„Jenže my tady prostě nemáme signál,“ odfkla si Diane a vstala od ohně, svůj iPhone vysoko nad hlavou. Překročila kládu a vydala se na druhou stranu tábořiště v naději, že chytí alespoň jednu čárku.
„Je to celý šílenost,“ oklepala se Suzanne. „Lidi se přece z ničeho nic nezačnou měnit na krvelačné příšery. Nejsme ve filmu. Natož ještě v béčkovým hororu.“
„Aaron je tvrdej chlap,“ ozval se Matt. „Skládá dohromady lidi, který jim přivezou jako balíček z masa a kostí, viděl toho už hodně a jeho černej humor je opravdu jeden z těch nejtvrdších, co jsem kdy slyšel,“ odmlčel se. „Tohle bylo ale moc i na něj. Třásl se mu hlas.“
V táboře zavládlo ticho.
„Když on řekl, že ten chlap byl tuhej, věřím mu. Když řekl, že jediný co mohli udělat, bylo střelit ho do hlavy, věřím mu. Nevolal mi proto, aby mě pobavil, ale proto, aby mě varoval. Bál se. Nevím, jestli je to, o čem mluvil, zombie, ale vím, co jsem slyšel.“
Hannah si nervózně poposedla. V hlavě si přehrávala celý svůj rozhovor s matkou. Byla taky rozrušená a její matka byla ten typ člověka, který se nerozruší snadno. Řekla jí, že ji má ráda. A to říkala vážně jen velmi zřídka. Bála se snad, že už by nemusela mít příležitost?
Hanna prudce zatřásla hlavou. Nesmysl. Ještě ve čtvrtek jel svět v zajetých kolejích. Ještě ve čtvrtek byla hlavní zprávou dne potyčka dvou vysokých politiků. Ještě ve čtvrtek si ráno dala kafe ve svojí oblíbené kavárně a s čerstvým výtiskem The New York Times si snědla teplý bagel. Copak je možné, aby o dva dny později mrtví vstávali a krmili se na živých? Hloupost.
„Mám ho!“ vykřikla Diane až všichni poposkočili.
„Jde to pomalu, ale načítá se to!“ vítězně poskakovala na místě u kraje mýtinky, na které tábořili, telefon pořád zvednutý nad hlavu.
A pak se to stalo.
Stejně jako se předem vyhraný zápas změní v napínavý souboj, nebo jako se s jedním rudým flekem na krku rozsype dosud neochvějná důvěra, se vteřina nepozornosti stala rozdílem mezi životem a smrtí.
Diane nestačila ani vykřiknout, když se jí kolem těla omotaly dvě silné paže a lidské čelisti se zabořily do jejího odhaleného krku.
První zareagoval Zach.
„Diane!“ vykřikl a vrhl se k děvčeti. Dominantním rysem jejího obličeje v tu chvíli nebyla bolest nebo strach. Jen překvapení. Hanna věděla, že si její výraz bude pamatovat už nadosmrti.
Když vytryskl proud horké červené krve, Diane zalapala po vzduchu, upustila mobil a chytila svého útočníka za hlavu. Když k ní přiběhl Zach, začaly se jí už podlamovat nohy. Skočil na agresivního muže, ten se zapotácel a s Diane v náručí spadl dozadu. Přišpendlil Zacha pod svým tělem. To už byl Jacob na poloviční cestě k zápasící trojici.
Všechno se seběhlo tak rychle. Tony s Mattem a Ianem vyskočili a běželi za Jacobem, Charlotte začala křičet, Suzanne s mrtvolně bílou tváří pozorovala situaci. Hanna nevěděla, co má dělat, přesto zmobilizovala veškerou sílu, kterou v sobě našla, a utíkala do stanu pro lékárničku. Skoro spadla, ale chytila ztracenou rovnováhu a zapadla do plátěného příbytku, až se celý otřásl. Věřila, že chlapci problém vyřeší. Pak se budou muset rychle postarat o zraněnou kamarádku.
Když vyskočila ven, uvědomila si, že je všechno jinak. Z lesa se vynořili další dva lidé, klátivým krokem už došli skoro až k ohništi. Charlotte nepřestávala křičet, ale zůstávala neustále na svém místě, Suzanne se otočila na patě a vypálila pryč, na druhou stranu tábořiště a pokračovala dál, až zmizela mezi stromy. Hanna se podívala na místo prvního útoku. Diane ležela nehybně na zemi ve velké kaluži krve, útočící muž nyní obrátil svou pozornost na Zacha. Jacob se mu snažil pomoct, ale Hanna viděla, a co hůř, slyšela, jak se útočník zahryzl do Zachovy paže až po kost. Jeho výkřik, při kterém tuhla krev v žilách, se rozlehl usínajícím lesem.
Hanna se nedokázala soustředit. Její vnímání bylo naprosto přehlcené křikem a krví a zmatkem, který nastal všude kolem. Pořád si nebyla jistá, jestli to není jen sen. Noční můra.
„Suzanne!“ křičel Ian a vyrazil za děvčetem. I jeho modrá bunda se za chvíli ztratila mezi stromy.
Hanniny oči nakonec zakotvily na jednom z Nich. Podivně plochým pohledem na ni zaostřil a Hanna si v tu chvíli s hrůzou uvědomila, že si právě vybral svoji oběť. Chvíli stála jako přimrazená. Naprosto neschopná jakéhokoliv pohybu.
„Okamžitě se probuď.“
Uslyšela uvnitř v hlavě autoritativní hlas své matky.
To jí kupodivu stačilo.
Ta drahocenná chvíle zaváhání ji ale stála čas, který mohla využít k útěku. Teď už nebylo možné se k rychle se přibližujícímu muži otočit zády. Hanna zahodila lékárnu a sebrala ze země tlustou větev, o kterou předtím zakopla. Držela ji před sebou jako provizorní zbraň. Zaváhala jen na chvíli, potom ho vší silou praštila. Nepotřebovala se přesvědčit, co se stane, až se dostane nadosah. Viděla dost. Zasáhla rameno, větev se svezla a švihla útočníka přes krk. Zapotácel se, ale nespadl. Žena, která ho následovala v těsném závěsu, do něj narazila, udělala jeden krok vzad a převalila se přes provizorní lavičku z klády. Hlavou přitom zasáhla střed ohniště. Okamžitě jí vzplály dlouhé rusé vlasy a Hannu praštil do nosu pach pálícího se masa. Dívka otevřela pusu v úžasu, když se žena převalila na bok a pokusila se vstát. Nesnažila se požár uhasit, chtěla jen pokračovat v útoku. Její pozornost teď přilákala brečící Charlotte.
Hanna se podruhé rozmáchla a udeřila svého protivníka s ještě větší razancí, tentokrát mířila na kolena. Muž padl jako podťatý, Hanně v uších zarezonovalo okázalé křupnutí. Nohu měl vytočenou v nepřirozeném úhlu, ale přes evidentně vykloubené koleno se neohrabaně snažil postavit. To jí dalo čas ukročit stranou a rozhlédnout se po svém okolí, její oči zoufale hledaly cestu ven.
Hledaly Tonyho.
Viděla Jacoba se Zachem, jak stále bojují s prvním útočníkem.
Viděla Matta, který právě doběhl ke své motorce.
Její uši se zaplnily řevem motoru a srdce se sevřelo, když vyrazil směrem k Tonymu, který právě pravým hákem uzemnil dalšího příchozího.
A pak viděla, jak Tony bez jediného zaváhání naskočil za Matta.
Ohlédl se na Hannu.
Slyšela, že se po ní monstrum, které leželo na zemi, natahuje, ale nedokázala mu věnovat odpovídající pozornost. Celý její svět se smrskl na Tonyho modré oči. Loučily se s ní.
Zrůda na zemi se doplazila až před ni a silné prsty jí objaly kotník. Ve stejné chvíli, kdy cítila, jak ztrácí rovnováhu a padá, přečetla z Tonyho rtů krátké: „Promiň.“
Pak Matt vytůroval motor a vyrazil směrem, kterým tušila město.
Najednou neměla sílu bojovat. Nechal ji tady. Nechal ji umřít. Po ničem jiném ostatně už netoužila. Byl pryč. Navždycky.
Zavřela oči.
„Bojuj!“ křičela Heather uvnitř její hlavy.
„Hanno, okamžitě se vzchop“! poroučel opět hlas její matky.
„Nemůžu,“ odpovídalo unaveně její podvědomí. „Nechal mě tady umřít.“
„Je to sráč! Zatni zuby a bojuj. Brečet můžeš potom,“ odsekla Heather.
„Nemůžu,“ cítila, jak jí po tvářích tečou slzy.
„Musíš! Kvůli mně!“ nevzdávala to s ní.
„Taky si odešla. Poslala jsem tě pryč,“ z pootevřené pusy se jí vydral hrdelní vzlyk.
„Nikdy bych tě neopustila, to přece víš. Vždycky tady budu pro tebe. Mám tě ráda“ odpověděla něžně.
„Mám tě ráda, Hanno,“ ozvala se i její matka.
„Taky vás mám ráda, obě dvě,“ otevřela prudce oči.
Muž si ji přitáhl k sobě a zakousl se jí do boty. Pevná kůže nové pohorky zavrzala mezi jeho zuby. Hana znovu zaťala svaly v celém těle a ze všech sil kopla druhou nohou útočníka přímo doprostřed obličeje. Než ji pustil, kopla ještě dvakrát. Pevná podrážka klouzala po krvi, která se mu řinula z nosu.
„Hanno!“ zakřičel na ni Jacob, který se snažil pomoct Charlotte. „Musíš jim rozbít hlavu!“
Hanna se otočila a viděla Zacha, jak sedí vedle Dianina těla a brečí. Ruku, ze které se mu řinula krev, měl položenou v klíně. Druhou dívku hladil po tváři. Kousek od něj leželo nehybné tělo prvního útočníka. V místech, kde měl dříve hlavu, teď byla jen velká hrouda mozku, krve a roztříštěné lebky. Uprostřed rudého chomáče ležel velký kámen.
Hanně se zvedl žaludek. Zhluboka se nadechla a potlačila nutkavý pocit na zvracení. Na tohle teď není čas. Vzchop se. Je to teď nebo nikdy.
Znovu se rozhlédla po tom, co zbylo z jejich tábořiště. A pak to uviděla.
V kmeni kousek od ní byl zabodnutý Zachův vrhací nůž.
Třemi dlouhými skoky byla u něj a několika trhavými pohyby ho vypáčila z kmene. Než se stačila otočit, mohutné dlaně dopadly na její ramena a poslaly ji k zemi.
Zalapala po vzduchu, když její tělo zalehl obrovský muž. Byl to ten samý, kterému dal Tony před svým odjezdem pěstí.
Tony.
Myšlenka na něj ji bodla u srdce jako rozžhavený meč. Tentokrát namísto letargického smutku zapříčinila čirý hněv. Začala jí vřít krev v žilách.
„Je to sráč. Měla si vždycky pravdu, Heather.“
Vysoukala ruce zpod těžkého těla. Vrčící muž cvakl zuby naprázdno jen kousek nad jejím obličejem. Jednou rukou ho chytila za vlasy a vší silou ho odtáhla alespoň o kousek výš. Aniž by o tom dvakrát přemýšlela, sevřela v druhé ruce ukořistěný nůž a zarazila ho do mužova pravého spánku, jak nejprudčeji mohla.
Téměř okamžitě se přestal hýbat a jeho tělo ztěžklo. Hanna cítila, jak jí po ruce ztéká jeho teplá krev.
Právě zabila člověka.
Nebo to nebyl člověk?
Z bezvýchodného pocitu zoufalství ji vytrhl Jacobův křik.
Teď nebo nikdy.
Zabořila obě ruce do těla své oběti a převalila ho pryč. Pak se rychle posbírala ze země.
Jacob vedl nerovný boj hned se dvěma protivníky.
Charlotte stála za ním, celá se třásla a hystericky brečela. Chránil ji svým tělem proti výpadům ženy s ohořelou hlavou a toho se zlomenou nohou a rozbitým nosem, kterému se zázrakem podařilo postavit.
Chránil ji svým tělem.
Byl ochotný vzdát se svého života, aby zachránil ten její.
Přes všechny pocity, kterými byla Hanna přesycená, ucítila ostrý trn žárlivosti.
A celé tělo jí znovu zalila vlna vzteku.
Taky by ho chránila svým tělem.
Taky by byla ochotná vzdát se svého života, aby zachránila ten jeho.
Ona ano.
Otočila se, aby našla další nůž. Ten první stále trčel v mužově spánku.
Kousek od stromu ležel druhý. Popadla ho a vyrazila za Jacobem.
Plnou silou strčila do muže, který balancoval na jedné noze, a poslala ho k zemi. Dopadl na břicho a než se stačil otočit na záda, obkročmo si na něj sedla. Tentokrát to bylo mnohem těžší, protože bezprostředně neohrožoval její život. Přesto zaváhala jen na chvilku. Nůž s mlaskavým křupnutím prorazil jeho zátylek.
Jacob mezitím přemohl šílenou bojovnici s ohořelou hlavou, přišpendlil ji svým tělem k zemi a rukama ji držel pod krkem.
„Hanno,“ zavolal.
Podobně jako z kmene stromu vypáčila Hanna nůž z lebky bezvládné mrtvoly a ještě v adrenalinovém šoku ho hodila Jacobovi. Ten jedním rázným pohybem ukončil život chroptícího těla pod sebou.
Hanna se naposledy pozorně rozhlédla kolem sebe. Nikde neviděla žádné další nebezpečí.
Pak se pomalu svezla na zem a z očí jí vyrazily horké slzy. Z hrdla se jí vydralo několik vzlyků a cítila, jak se jí obrací žaludek. Stihla si ještě kleknout, než na jehličí, rozhrabané lítou bitvou, vyprázdnila jeho obsah.

„Jsi v pořádku?“ Jacob jí jemně položil ruku na rameno.
Otřela si pusu a kývla. Musela se vzchopit, přestože teď byli v relativním bezpečí. Z lesa mohli každou chvíli vyjít další.
Zvedla hlavu a podívala se na Charlotte. Seděla opřená o kládu, rukama si objímala kolena, houpala se a brečela. Jacob si klekl vedle ní a mluvil na ni tichým a vyrovnaným hlasem. Neodpovídala.
Hanna se otočila. Zach pořád seděl u bezvládného Dianina těla a brečel. Vstala a popošla k němu. Stačil jediný pohled, aby pochopila, že tady už není pomoci. Dianiny oči byly široce otevřené, tvář zkroucená v bolesti. Její rysy byly nepřirozeně ztuhlé. Hanna ji přesto jemně vzala za ruku ve snaze nahmatat puls. Byla studená.
„Je pryč,“ štkal Zach.
Hanna natáhla ruku a zavřela dívce oči. Vypadala tak mnohem méně děsivě. Potom Zacha objala. Zhroutil se do její náruče jako hadrová panenka. Chvíli ho pevně držela, potom se odtáhla a chytila ho za zraněnou ruku. Sykl bolestí.
„Musíme zastavit krvácení,“ zkoumala ránu.
Asi ji ani neslyšel.
„Dojdu pro obvazy, ano? Počkej tady,“ spěšně vstala. Stejně ji neposlouchal. Navíc neměl kam jít. Chápala ho.
„Hanno,“ zastavil ji Jacob, když došla před stan, aby sebrala zahozenou lékárnu.
„Děsí mě, co předtím říkal Matt,“ pokračoval.
Podívala se na něj s otazníkem v očích.
„Nevím, co ti blázni byli zač, ale pokud byli to, co si myslím, máme tu problém,“ kývl bradou směrem k místu prvního útoku.
Hanna se kousla do rtu. Pochopila, kam tím míří.
„Myslíš, že Diane,“ nedokázala dokončit větu.
„Je to možné,“ pokrčil rameny. „Měli bychom se na to připravit.“
Kývla.
Když poklekla před Zacha, zamžoural na ni zpod ubrečených víček.
„Půjdeme na lavičku k ohništi, ano? Je tam světlo,“ jemně ho chytila za zdravou paži.
Bezmocně se podíval na Diane.
„Pojď. Už jí nemůžeš pomoct. Musíme teď ošetřit tu ruku. Jinak vykrvácíš,“ stiskla ho jemně a přitom rozhodně.
Ještě chvíli váhal, pak ale pomalu vstal. Zamotala se mu hlava a Hanna ho jen tak tak stačila zachránit před pádem. Opřel se o ni a nechal se odvést k ohništi. Jacob zatím chytře odtáhnul obě těla.
Charlotte pořád seděla na jednom místě, výraz očí prozrazoval, že její duše se toulá někde úplně jinde.
Hanna pomohla Zachovi sundat bundu i mikinu a opatrně prohlížela ránu. Omývala ji vodou a studovala její rozsah. Byla hluboká, ve tvaru lidské čelisti. Sahala až do kosti, která byla s největší pravděpodobností zlomená. Hanna nevěděla, jak něco podobného ošetřit. Rozhodla se, že zlomená kost bude muset vydržet a soustředila se na zastavení krvácení. Nejdřív ránu převázala čistou gázou a pak ji zaškrtila.
Nevěděla, kde se v ní vzalo tolik síly, aby byla schopná uvažovat víceméně chladně a logicky. Překvapilo ji, že se při pohledu na Zachovu otevřenou zlomeninu nehroutí. Odmítala ale cokoliv ze svých reakcí zpochybňovat. Pokud za to mohl adrenalin, kterého cítila v žilách víc, než kdykoliv předtím, musela jednat rychle, dokud nevyprchá.
Zach se celý třásl, z očí mu tekly slzy. Kolik z toho ale měla na svědomí fyzická bolest? Musela být hrozná, ale Hanna tušila, že ztráta Diane ji zřejmě přehlušila. Měl pramen vlasů přilepený na tváři zaschlou krví, a když ho Hanna chtěla jemně odhrnout, zatrnulo v ní.
„Jacobe?“ vstala a popošla za jediným schopným člověkem, který jí tu zůstal.
„Co?“ i on vypadal vyčerpaně a vystrašeně, ale stejně jako Hanna se dokázal přepnout na nouzový režim a udělat, co bylo třeba. Nikdy by ji nenapadlo, že by to mohl být zrovna on. Nejvíce nadějí by v krizové situaci vkládala do Tonyho. Píchlo ji u srdce. Zatím to byl jen obyčejný srab.
Taky by si nikdy nemyslela, že zrovna ona bude bojovnice. Že zrovna ona se dokáže rvát za svůj život. Že dokáže zabít.
„Zach celý hoří,“ přešlápla na místě.
„Myslíš,…že…“ nedokázal zformulovat otázku.
„Myslím, že by v tomhle stavu normálně neměl horečku,“ pokrčila rameny. „Ne tak rychle.“
„Co budeme dělat?“ vypadal bezradně.
„Já nevím. Musíme ho dostat do nemocnice. Rychle.“
Vyndal z kapsy telefon, ale samozřejmě neměl signál. Zkusil to stejné, co před tím Diane. Jen se přitom obezřetně rozhlížel.
Vrátila se k Zachovi a klekla si před něj.
„Zachu?“ položila mu ruce na kolena. „Musíš mě teď poslouchat. Musíš se soustředit.“
Jeho oči se pořád topily v slzách, pohled měl skelný a nepřítomný.
„Zachu!“ zvýšila hlas. Pohladila ho po tváři.
Konečně to vypadalo, že ji zaregistroval.
„Budeme muset jít. Tvoje ruka nevypadá dobře, navíc máš horečku. Není tady signál, takže se budeme muset pokusit tě dopravit do města pěšky. Ano?“
Čekala na nějakou reakci.
Mlčel, ale vypadalo to, že přemýšlí.
„Je to jen kousek, pamatuješ? Wolf Creek, to město, kde jsme obědvali, je odsud sotva 8 mil.“
„A co Diane?“ promluvil. Hlas mu podivně skřípal.
Sklonila hlavu a zhluboka se nadechla.
„Budeme ji tady muset nechat. Ale hned jak přijdeme do města, pošleme pro ni.“
„Nenechám ji tady,“ zakroutil hlavou.
„Zachu,“ svěsila ramena. „Je to tvoje jediná šance, rozumíš? Když odsud neodejdeš,…“ nedokázala pokračovat.
„Neopustím ji,“ trval si na svém.
Slyšela Jacobovi kroky.
„Je to k ničemu, není tady signál,“ zastavil se vedle nich.
„Nechce odejít,“ Hanna se postavila.
„Stejně nevím, jestli bychom ho tam dokázali dostat,“ kousl se Jacob do rtu. „Mohl bych jít sám. Běžet. Budu tam za hodinu.“
„A co když přijdou další?“ vyděsila se Hanna. „Nedokážu je ochránit. Nedokážu ochránit ani sama sebe!“
„Tohle neříkej. Ukázala jsi, že dokážeš víc než jen to,“ pevně se na ni podíval.„Jacobe, já,“ zakroutila zoufale hlavou, ale nenechal ji ani dokončit větu.
„To neznamená, že někam půjdu. Máš pravdu, musíme zůstat spolu.“
Trochu ji uklidnil. Neuměla si představit, že by teď přišla ještě o něj. Děsilo ji to k smrti.
„Třeba Tony s Mattem,“ začal, ale pak najednou zmlknul. Hanna sklopila hlavu. Taky už na to myslela, ale nevsadila by na ně ani cent.
„Promiň,“ dodal tiše.
„Myslím, že se o sebe musíme postarat sami. Dali nám jasně najevo, že s nimi už nemůžeme počítat,“ řekla rázně.
Jen kývnul.
Hledala nějaké řešení z bezvýchodné situace, ale žádné nenacházela.
„Kde je vůbec Suzanne a Ian?“ rozhlédl se Jacob náhle.
„Suzanne utekla, když přišli ti dva a Ian běžel za ní. Bůhví, kde je jim konec,“ odtušila.
„Pořád mi to nedochází,“ zakroutil hlavou Jacob. „Seděli jsme tady, pili, smáli se a najednou… Je to jako zlej sen.“
„Jako noční můra,“ přitakala.
Oba ztichli a rozhlédli se po tábořišti. Tohle bylo ještě mnohem horší. Ve vzduchu byla cítit podivná směs krve a paniky. Charlottiny tiché vzlyky se nesly potemnělým lesem.
„Odkud se vzali?“ objala se Hanna pažemi. „Jsme tu uprostřed ničeho.“
„Nebyli oblečení do lesa. Ta… žena… měla dokonce sukni a boty na podpatku,“ kývnul Jacob směrem, kam odtáhnul těla.
„Myslíš, že to všechno souvisí s tím, co říkal Matt? S tou epidemií? S tím, co jsme viděli v televizi?“ hlavou jí běželo snad tisíc otázek, ale věděla, že Jacob na ně, stejně jako ona, nezná odpověď.
„Byla by velká náhoda, kdyby ne. Říkal, že se mrtví probouzejí k životu. Tihle… blázni, co na nás zaútočili… myslím, že to už nebyli lidé v pravém slova smyslu. Jeden z nich byl střelený do hrudi a nevypadal, že by mu to nějak vadilo,“ přemýšlel Jacob nahlas.
„Takže je to pravda,“ Hanna zakroutila hlavou.
„Pokud je to opravdu nemoc, je dost pravděpodobné, že se Diane probudí. Kousnul ji, mohl ji nakazit. Taky Zachův stav se bude zhoršovat a pak…“ nedokázal dokončit.
„Dobře,“ kývla rozhodně. „Pokusíme se dostat Zacha a Charlotte do bezpečí. Ještě mu zkusím domluvit, ty se snaž probrat ji. Je v šoku.“
Jacob popošel pár kroků a pak se zastavil.
„Hanno?“ otočil se na dívku.
„Hm?“ podívala se na něj.
„Děkuju. Zachránila jsi mi život.“
„Nemáš mi za co děkovat. Takhle by přátelství mělo fungovat, ne?“ pokusila se o úsměv. Vzhledem k okolnostem jí to moc nešlo.
„To ano, ale… ukázalo se, že ne všichni to cítí stejně,“ povzdechl si.
„To už je teď jedno. My dva to nevzdáme,“ pokusila se ho povzbudit.
Jeho tvář se trochu rozjasnila. Napadlo ji, že už jen pro tuhle jedinou chvíli stálo za to nevzdat se a bojovat. Uvědomila si, že nikdy necítila větší vděčnost a radost z každého jediného nadechnutí. Cítila se silnější než kdy předtím. Cítila se živá.

Byla ještě úplná tma, když vyrazili na cestu. Sbalili si jen to nejnutnější. Nasadili tak ostré tempo, jak jen to Zachův stav umožňoval. Hanna viděla, jak se hodinu od hodiny zhoršuje a začínala v ní hlodat obava, že to do města nestihnou. Jacob sice nic neříkal, ale pokud mohla soudit, trápilo ho to stejně. Zach byl silný kluk, zapálený sportovec a držel se opravdu výjimečně, přesto si nebyla jistá, zda to bude stačit. Psychicky se připravila na jeho kolaps a byla rozhodnutá dát v tu chvíli Jacobovi zelenou. Mohla by běžet ona, ale nikdy by to nezvládla tak rychle jako on. Pokud měl mít Zach šanci, museli bojovat o vteřiny.
Svítání přišlo jako spása. Temný les kolem nich byl nebezpečný a každé šustnutí je oba děsilo k smrti. Ona i Jacob v ruce pevně svírali nůž, Charlotte dostala taky jeden, ale nevypadalo to, že by byla schopná ho použít. Zach ten svůj už dávno předal Hanně. Poslední dvě míle byl už téměř v bezvědomí. Nechal Jacoba, aby ho podpíral, přesto bylo téměř neuvěřitelné, že stále dokázal hýbat nohama. Museli být tak dvě míle od cíle, když se Zach zhoupnul, Jacob ho na poslední chvíli zachytil a potom ho položil na zem.
„Nereaguje,“ řekl tiše, když s ním jemně zatřásl.
„Musíš běžet,“ Hanna zněla rozhodně.
Zvedl k ní hlavu.
„Myslím to vážně. Dej do toho všechno. Jeho život je teď už jen ve tvých rukách. Už je světlo, budeme v bezpečí,“ utvrdila ho a kývla na Charlotte. Ta sice vypadala vyděšeně, ale kývnutí opětovala.
„Běž!“ zvýšila Hanna hlas.
Jacob vyskočil, shodil ze zad batoh a vypálil tryskem vpřed.
„Pomůžeš mi s ním?“ otočila se Hanna na Charlotte. Společnými silami Zacha posunuly o kus vedle, vytáhly ho do sedu a opřely ho o kmen stromu. Hanna vyndala z batohu láhev vody, navlhčila šátek a začala mu omývat obličej. Hořel jako rozpálená kamna.
„Drž hlídku, ano?“ zvedla oči k Charlotte. „Kdybys viděla cokoliv, křič.“ Podala jí nůž, který před stěhováním Zacha položila na zem: „A tohle měj u sebe.“ Charlotte kývla, křečovitě tiskla nůž a pozorně se rozhlížela kolem.
Hanna pokračovala v omývání Zachova obličeje, chvílemi se probral k vědomí, nedokázal v něm ale setrvat déle, jak několik minut. I když nikdy nic podobného nezažila, cítila, jak ve chvílích nevědomí jeho duše odplouvá pořád dál a dál. Ztrácel se jí a ona nevěděla, jak mu pomoct.
„Už by tu měl být,“ promluvila Charlotte snad poprvé od té chvíle, kdy se svět změnil v bláznivé místo plné monster.
„Bude tu,“ ujistila ji pevně. I ona už ale začínala cítit pochybnosti. Věděla, že Jacob dvě míle uběhne určitě pod 10 minut, i kdyby nebrala v potaz motivaci, jakou měl. Teď už tu čekali víc jak půl hodiny a stále se nic nedělo. Hanna vyndala už poněkolikáté z kapsy mobil a pokusila se volat, ale i když signál už měla, sítě byly zřejmě přetížené. Znamenalo to zřejmě, že jejich zážitek nebyl ojedinělou hrůzou včerejší noci. Povzdechla si a znovu upřela oči tam, odkud čekala Jacoba. Konečně zaznamenala pohyb.
Nejdřív si odechla, pak ale zpozorněla. Postava neběžela, ale potácela se. Ztuhla jí krev v žilách.
Charlotte v tu stejnou chvíli vykřikla.
Nezvaný host ji uslyšel a přidal na tempu. Natáhl ruce před sebe a z úst se mu vydral odporný skřek. Hanna stiskla mezi prsty tvrdou rukojeť vrhacího nože a snažila se zapojit nespolupracující mozek. On se stále blížil.
„Charlotte,“ očima zůstala přilepená na útočníkovi, dívku ale viděla v periferním úhlu. Celá se třásla a neodpovídala.
„Charlie!“ zvýšila hlas a použila zdrobnělinu, kterou ji oslovoval Jacob.
Cítila, jak se na ni dívka otočila.
„Musíš mi pomoct. Potřebuju ho dostat na zem, rozumíš? Půjdeš támhle za tu kládu a nalákáš ho na sebe. Já se mu musím dostat nepozorovaně do zad,“ na malý okamžik odtrhla oči z kráčející mrtvoly a otočila se přímo na vystrašenou dívku. Charlotte chtěla protestovat, ale pouze naprázdno otevřela pusu.
„Je to naše jediná šance, jasný?“ znovu se otočila směrem k městu. Byl už tak blízko, že začínala rozpoznávat jeho mrtvolné rysy.
Několika rychlými skoky oběhla Charlotte a schovala se za strom. Dívka se po ní zoufale otočila.
„Musíš ho na sebe upozornit, ano? Neboj se, nenechám tě v tom, hned jak zakopne, postarám se o to,“ tiše ale rozhodně zašeptala Hanna a pokračovala ve snaze dostat se mužovi do zad.
Charlotte se konečně vzchopila, popoběhla tři metry za poražený strom a začala mávat a křičet. On okamžitě otočil svou pozornost na ni, a pokud to ještě šlo, zrychlil.
Hanna se lehce dostala přímo za něj.
Plán fungoval perfektně. Když došel k odkorněnému kmeni, zavrávoral a spadl přes něj. Hanna neváhala ani chvilku a skočila na něj zezadu stejně jako na muže se zlomenou nohou. Tenhle byl ale silnější. Noha jí sjela po hladké tkanině jeho zelené bundy, muž po ní neohrabaně hmátl a podařilo se mu ji srazit ze svých zad. Těžce dopadla na zem, hlavou břinkla o tvrdé dřevo, až se jí před očima roztančily jiskřičky. Cítila, jak ji chytá za paži a sápe se po ní. Cítila jeho divný pach, nepodobný ničemu, co do té doby poznala.
Pach smrti.
Zmobilizovala zbytky sil a snažila se co nejrychleji zaostřit, aby mohla najít cestu ven. Bylo to ale bezútěšné, podařilo se mu ji natlačit mezi mohutný kmen stromu a jeho těžké tělo. Neměla kam uhnout. Snažila se uklidnit, ale panika ji stravovala zaživa.
Ruka s nožem byla zkroucená pod jeho tělem a ani když Hanna vynaložila veškerou sílu, kterou v sobě našla, nedokázala ji vytáhnout. Cítila bezmoc, strach a zoufalství a pomalu se v temných pocitech začínala topit, když v tom se tíha mužova těla ještě zvětšila a jeho mrtvolné oči se protočily vzhůru. Jeho hlava dopadla kousek od Hannina krku. Nejdřív si byla jistá, že ji chce kousnout stejně jako Diane, vyrvat jí maso přímo z boku její šíje, pak si ale uvědomila, že se přestal hýbat.
Vzepřela se na volném lokti a vysoukala ze zpod něj tak, aby viděla za jeho záda.
Zach měl temné kruhy pod zarudlýma očima, které nepřirozeně vystupovaly z jeho papírově bledého obličeje. Rukou se opíral o kmen, druhou svíral nůž, zabodnutý v útočníkově hlavě. Ztěžka dýchal, čelo orosené potem, a než Hanna stihla vysoukat zpod těžkého břemene zbytek těla a postavit se, zase omdlel.
Pomohla mu do sedu a odhrnula mu dlouhé vlasy z očí.
„Zachu,“ zašeptala.
Nadzvedl těžká víčka a zkroutil jednu tvář do nepřirozené polohy. Pochopila, že to byl pokus o úsměv. „Už to dlouho nevydržím.“
„To neříkej. Jacob tady bude každou chvíli!“ rozhodným tónem uklidňovala hlavně sebe. Racionální část jejího já trvala na tom, že pokud by byla šance, že se Jacob vrátí, už by tu byl.
„Hanno,“ zašeptal a pak se těžce rozkašlal.
„Zachu,“ držela jeho horkou hlavu ve svých zmrzlých dlaních. Každý nádech mu činil potíže, slyšela, jak mu píská v plicích.
„Až bude konec, musíš se o mě postarat.“
Cítila, jak jí po tváři tečou slzy a v krku se jí usadil velký knedlík. I když měla pořád pocit, že je součástí hodně špatného snu, věděla, že má pravdu. Věděla, co se stane. Co se musí stát.
„Pozdravuj ode mě Jacoba,“ znovu se rozkašlal. I když nevěděla, jak je to možné, měla pocit, že se topí. Z koutků úst mu vytekly dva karmínově rudé pramínky. Topil se ve vlastní krvi.
„Zachu,“ škytla a rozplakala se na plno, když několikrát naprázdno zalapal po vzduchu a celé jeho tělo se zkroutilo v křeči. Držela ho za ruku a hladila ho po čele, když pomalu sklouzl na zem. Krev mu už tekla i z nosu a očí, které se naposledy vystrašeně upřely na její obličej.
„Šššš,“ znovu ho pohladila po hlavě a pokusila se na něj i přes slzy usmát. Chtěla ho utěšit. Přišlo jí, že se mu tvář alespoň na chvilku uvolnila a jeho pohled změknul. Pak se celé jeho tělo najednou propnulo a vzápětí uvolnilo. Poznala přesnou chvíli, kdy plamínky v jeho očích zhasly nadobro.
Krátký okamžik seděla nehnutě, s hlavou svěšenou na prsou. Potřebovala chvíli, aby se ze silného zážitku vzpamatovala. Pak kamarádovi dlaní naposledy zavřela oči.
Rozhlédla se kolem sebe. Hledala Charlotte, nikde ale její červenou bundu neviděla. Znovu se pohledem vrátila k Zachovi. Nevěděla, kolik má času. Nevěděla ani, jestli je opravdu možné, aby se probudil. Nechtěla tomu věřit.
Seděla tiše vedle těla svého mrtvého kamaráda, hlavu sklopenou. Kolik uplynulo času? Mohly to být minuty, ale i hodiny. Slunce už vystoupalo vysoko na oblohu.
Jacob se nevrátil.
Charlotte zmizela.
Hanna nevěděla, kterým směrem by se měla vydat ji hledat.
Nevěděla, jestli je chytré chodit do města.
Jediné, co dokázala vymyslet, bylo čekat.
Potřebovala si být jistá.
Potřebovala vědět, že se to opravdu děje.
Když Zach těsně vedle ní pohnul rukou, trhla sebou. Zvedla hlavu a zadívala se na jeho mrtvou, bledou tvář. Pomalu začal otevírat oči.
Nechtěla tomu věřit. Chtěla si zakrýt uši, jako to dělávala, když byla malá, zavřít oči, stulit se do klubíčka a začít si zpívat. Chtěla ukončit tu noční můru, ve které byla uvězněná. Chtěla se probudit do nového a jasnějšího rána, zakutaná pod dekou ve své měkké posteli a počkat, až jí služebná přinese snídani. Sakra než tohle, raději by zavřela oči a usnula i s tím vědomím, že už se nikdy víc neprobudí.
Místo toho si klekla, vzala do ruky bílé bavlněné tričko, které si před tím připravila a jemně ho přetáhla Zachovi přes hlavu. Začínal už hýbat oběma rukama a zpoza rtů se mu dralo nezřetelné vrčení.
Utáhla mu bavlněnou tkaninu kolem hlavy, jednou rukou mu přidržela čelo na místě a druhou mu jedním rozhodným máchnutím zarazila čepel vrhacího nože hluboko do spánku. Jeho napjaté tělo okamžitě povolilo.
Vstala, hodila si na záda Jacobův batoh a vydala se opačným směrem, než před tím vyrazil kamarád.
Teď už věděla, co se děje.
A ať to je sebevíc absurdní, je to pravda.
Věděla, že není uprostřed zlého snu.
Že probuzení už nepřijde.
Společně s bezvládným Zachovým tělem nechala u holého kmenu spadlého stromu tu Hannu, která se bála bouřky. Hannu, která by nikdy neublížila ničemu živému. Hannu, která milovala Tonyho a věřila v ryzost jeho charakteru. Tu dívku, která se bála prosadit svůj vlastní názor a raději šla vždycky s davem. Člověka, kterým byla po celých jednadvacet let svého života.
Cizinka, která rázným krokem s nožem v pravé ruce mířila hluboko do lesa, toho věděla o životě a smrti mnohem víc než ona.
Byla připravená bojovat.
Zabíjet.
Nevzdat se.
Až do posledního vydechnutí.