Blog

Zatím to kupodivu funguje. Myslím, že k číslu dva jsem to dotáhla už dříve, ale nebudeme předbíhat :). Nemám vůbec čas (to je samozřejmě relativní), ale protože jsem si předsevzala, že bych měla alespoň jednou týdně sednout a napsat nějaký článeček, prostě jsem si ho udělala. Na balkoně na mě čeká kupa dárků, které je potřeba zabalit, ale co už.

Dneska bych svoje malé zamyšlení chtěla věnovat něčemu, k čemu mě před nedávnou dobou přivedla jedna otázka v rozhovoru. Ještě nebyl publikovaný, tuším, že by měl světlo světa spatřit 30. prosince. Byl to nadmíru příjemný rozhovor, protože se v něm netočily dokola ty stejné otázky – když mi přistál v mailu, přečetla jsem si, co se po mně bude chtít a nedokázala jsem to jen tak odložit na nějaký následující den, protože se mi v hlavě okamžitě začalo odvíjet, co bych chtěla napsat. A tak jsem sedla a za dvě hodiny jsem posílala vy(pro)pracovanou odpověď.

Jedna z otázek mě vrátila o pár let zpátky, ještě na gympl. Tam za mnou na konci třeťáku přišel můj tehdejší přítel s tím, že bychom mohli v létě vyrazit do Skotska na jahody. Přivydělat si, podívat se na nějaká nová místa a tak dále. Do té doby jsem vždycky cestovala jen v doprovodu rodičů, a i když jsem z toho logicky měla určité obavy, celkem rychle jsem na to kývla. Nakonec jsem odjeli moc pozdě, protože jedna ze dvou holčin, se kterými jsme měli jet, si dva dny před vysvědčením zvrtla kotník a museli jsem chvilku počkat, než bude schopná chodit i s krosnou na zádech. Do Londýna jsem jeli se Student Agency, kousek za Londýn tamním autobusem a dál jsme pokračovali stopem, takže dobrodružství začalo okamžitě. Když jsme se po pár dnech dokodrcali na farmu kdesi na severu, farmář pokrčil rameny a řekl, že má plný stav.

A tak začalo další velké dobrodružství, stopování, přespávání v parcích, hledání práce a celkem rychlé tenčení finančních rezerv, které jsme měli v kapse. Slibované cestování tak bylo docela hodně divoké a když jsme nad tím vším zlomili hůl a zavolali do Prahy, abychom si z Londýna zabukovali jízdenku zpět, řekli nám, že všechny autobusy jsou až do začátku září neprodyšně plné. Tak jsem zatnuli zuby a pokračovali v objíždění dalších farem. Nakonec jsme skutečně našli někoho, kdo byl ochoten nás na zbývající týden zaměstnat a tak jsme se vrátili (sice pozdě na začátek školního roku) dokonce i s pár tisíci v kapse. Druhý rok jsme vyrazili znovu, tentokrát na delší dobu, zavčasu, takže jsme už absolvovali tradiční program – nejdříve práce, potom cestování. O rok později jsme zase 14 dní squotovali, kde se dalo, než se nám podařilo upíchnout se na farmě.

O to tady ale vlastně vůbec nejde, chtěla jsem vás jenom uvést do obrazu 😉 Co tím vším chci říct je to, že i když to bylo někdy hodně těžké, někdy beznadějné, někdy nám byla zima, někdy jsem měli hlad a párkrát fakt velký strach, byl to jeden z nejužitečnějších zážitků, kterými jsem za své dospívání prošla. Bylo to totiž poprvé, co jsem se musela spolehnout sama na sebe, poprvé, co jsem si hrábla skoro až na dno, poprvé, co jsem se v pět ráno soukala do mokrých, zabahněných hadrů a dobrovolně si křivila deset hodin v kuse záda při sbírání jahod, poprvé, co jsem poznala takovou únavu, že jsem usínala ve stoje, poprvé, co jsem si musela vydělat na jídlo, to jídlo si nakoupit a potom uvařit, jinak jsem šla spát bez večeře, poprvé, co jsem se kromě sebe musela postarat ještě o dalšího člověka, který v tom všem marastu odpadl s vysokými horečkami. A zvládla jsem to. Domů jsem každý rok odjížděla s tím, že ať už si na mě život připraví cokoliv, když zatnu zuby, dám to.

Teď už jsem máma, a samozřejmě se o svoje děti bojím, takže až mi v 17 oznámí, tak, jako jsem to udělala já sama, že jedou do cizí země stopovat, pracovat a cestovat, asi budu vyděšená skoro k smrti, přesto doufám, že na to, stejně jako moje rodiče, kývnu. Přínos, jaký ta zkušenost pro mě měla, byl totiž k nezaplacení. Když jsem se o rok později stěhovala z domova na kolej, vůbec mě netrápilo, jak to sama tak daleko od domova zvládnu. Věděla jsem, že se na sebe můžu spolehnout, a to bylo všechno, co jsem do života vědět potřebovala.