Druhá šance je povídka, kterou jsem napsala někdy na střední. Je příšerná, protože to jsem ještě vůbec nebyla vypsaná, a mám ten dojem, že ani neměla pořádnou pointu, i když vymyšlené jsem to měla docela dobře. A přestože těch pár stránek, přes které se rozpínala, už jsem asi dávno někde ztratila (a soubor mám uložený na nějaké disketě – jo už je to tady zase, jsem prostě dinosaurus), hlavní myšlenka společně s postavami zůstala uhnízděná někde v hlubinách toho harddisku, který nosím na krku (hustý, vykrádám sama sebe, poznáváte to?). A protože mi i po letech připadá dobrá, zrodil se z ní pomalu námět na takovou vztahovku, odehrávající se opět jak jinak, než ve dvou časových rovinách – v době, kdy byli hrdinové na střední a pak v „současnosti“, kdy jim je zhruba o 12 let více. Hlavními postavami jsou Eliška a tři kluci Viktor, Štěpán a Lukáš, kteří pro ni v životě reprezentují každý trochu něco jiného. Světe div se, tato kniha už se odehrává v kulisách České republiky, přestože Eliška od 18 let žije ve Spojených státech.
Tam daleko, vlastně v úplně jiném světě, mi to všechno připadalo tak hrozně vzdálené. Staré. Skoro zapomenuté. Tady, zpátky tam, kde se to všechno stalo, je to úplně o něčem jiném. Najednou to nejsou jen černobílé obrazy, pomalu ztrácející jas a kontrast. Vlila se do nich všechna barva světa, jsou plné vůní a zvuků. Neodbytné. Živé.
Ta lavička, otočená čelem k západu, byla symbolem od samého začátku. A zůstala jím až do úplného konce.
„Zastavte!“
„Tady?“ podiví se, ale sundá nohu z plynu.
„Jen na chvilku. Počkejte na mě.“
Otevřu dveře hned, jak zajede co nejblíže ke krajnici, aby kolem nás mohlo případně projet další auto, i když provoz tu vážně není. Doufám, že opravdu počká, mám vzadu dva kufry. Zabouchnu za sebou a přímo přes trávník se vydám směrem k rybníku. Ještě, že jsem si na poslední chvíli přezula boty, protože jinak bych je musela sundat a jít bosa, je to tu samý výmol. Stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že ještě včera večer jsem stála před svým botníkem v malém bytě s výhledem do Golden Gate Parku a jako v mrákotách přemýšlela o tom, kterou barvu lodiček si obout ke starorůžovým chino kalhotám a béžovému sáčku. Pak mi došlo, že by mi asi bylo lépe v pohodlných látkových polobotkách, protože mám před sebou skoro 14 hodin v letadle.
Dojdu až k ní.
Nejdřív chvilku zaváhám, ale potom dlaní přejedu po vršku opěradla, ze kterého se loupou poslední zbytky zeleného nátěru. Nechávám sebou prostoupit ten zvláštní genius loci, cítím pod bříšky prstů hrubou texturu dřeva a přísahala bych, že mi skrz ten lehký dotek proudí do těla minimálně tisíc voltů. Nezbývá, než spojení na malou chvilku přerušit, udělat pár posledních kroků a sednout si přímo doprostřed.
S pohledem upřeným k západu, kde už mezi mraky začíná slunce sestupovat dolů, se naposledy nadechnu a s vědomím, že možná dělám obrovskou chybu, se do té rozbouřené řeky plné pocitů, míst a zážitků ponořím úplně celá. Přelijí se mi přes hlavu, zaplní oči, uši i nos a já jsem najednou zpátky. Dvanáct let se vymaže jediným mávnutím.
Vidím ho přímo před sebou úplně stejně, jako v ten první den. Nejdříve se rozhlédne kolem sebe, pak nakloní hlavu maličko na stranu a usměje se.
Motýl zamává křídly a o několik měsíců později rozmetá hrozivý tajfun všechno, co mu stojí v cestě.
V tomhle příběhu zatím nejsem moc daleko, i když v hlavě už mám hrubé obrysy celé knihy. Trochu problém je, že mi zatím končí dost špatně, a i když nemám ráda vyložené Happy endy, tohle si moji hrdinové nezaslouží. Takže až mi Eliška prozradí, co chce s tím nepořádkem, který si v životě natropila, udělat, slibuji, že vám to co nejdříve to bude možné zprostředkuji.