Jak jsem po třicítce znovu objevila kouzelnou moc, jakou má jen čerstvě napadaný sníh

Archivní foto z minulého roku – radost měla ale stejnou sílu jako letos 😉

Asi by mě před tím, než jsme si pořídila děti, nikdy nenapadlo, že budu ještě někdy se zatajeným dechem povzbuzovat sněhové vločky, aby padaly co největší a co nejrychleji, a aby jsme díky tomu mohli odpoledne vyrazit bobovat. Mývala jsem všechny ty zimní radovánky dřív vážně ráda – ať už sjíždění i těch nejmenších svahů na čemkoliv, tak koulovačky, stavění sněhuláka a další srandy. Jak šel čas, úplně jsem na tu radost, na červené tváře a zmrzlé prsty, na sníh za bundou i na mokré boty, zapomněla. Sníh byl fajn, když měl člověk po ruce lyže a dost času na to, aby vyjel na pořádnou sjezdovku, v ulicích Prahy mě ale nikdy moc juchat nedonutil. Po cestě do redakce nebo do kanceláře mi byla zima, kozačky klouzaly jak blázen a mokrá břečka mi dříve nebo později udělala na broušené kůži nepěkné mapy. Povrchní? Normální? Dospělé?

Dneska v noci, když jsem nedobrovolně absolvovala už druhou cestu do dětského pokojíku, kde jedno z mých robátek probudil ošklivý sen, jsem jen tak náhodou vyhlédla z okna, promnula si oči slepené spánkem a okouzleně pozorovala tu bílou nádheru, která se snesla na zem. Dobrá nálada mi vydržela celé dopoledne, po obědě jsme se s Toníkem se smíchem klouzali (pořád ty ošlapané kozačky) pro Rozárku do školky a pak společně spřádali plány, jak si na chvilku odpočineme doma a pak vyrazíme bobovat. Jak málo stačí člověku ke štěstí.

Díky dětem, díky té jejich neskutečné radosti a nadšení, že je venku zima, chodníky kloužou jako blázen, hřiště s bobovacím kopcem je celé pod sněhem a z oblohy se pořád sype další, jsem si zase na chvilku mohla vyzkoušet, jaké to je, být malá, bezstarostná a plná radosti. To děti umí perfektně, stačí se jen naladit na stejnou frekvenci a alespoň na chvilku se vykašlat na to, že je doma bordel, cesta na nákup znamená deset minut odhrabávání sněhu a škrábání oken u auta, a že už bohužel nemám takovou super kombinézu, ve které se dá válet po zemi celé odpoledne a ledové vločky se nedostanou nikam, kam nemají.

Hrozně jsem takovou čistou radost ze života zrovna teď potřebovala zažít, protože jsem se nějak začínala ztrácet v tom kolotoči každodenních povinností, hudrala jsem, že nemám moc času na psaní ani na jiné seberealizační věci, že pořád jenom peru a uklízím a vařím a rozčiluju se se dvěma malými trpaslíky, kteří mi ještě většinu toho mého snažení o udržení útulné domácnosti sabotují. Protože je mi jasné, že až vyrostou a budou se na čerstvě napadaný sníh koukat se stejnou skepsí, jako já před pár lety, bude mi všechno tohle neuvěřitelně chybět.

Možná jste i vy zapadli do nějaké podobné rutiny – ať už pracovní, rodičovské nebo jakékoliv jiné, a někdy (možná i často) máte pocit, že život zrovna v tuhle chvíli nešlape úplně přesně tak, jak byste si to přáli nebo to potřebovali. Důležité je občas se zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a přestat přehlížet tu krásu, která je všude kolem. Jasně, ne vždycky má všechno úplně tu správnou barvu, ale troufám si tvrdit, že v každé situaci se dá najít světlo na konci tunelu. Člověk musí chytit příležitost za pačesy a vytěžit z každého dne alespoň pár minut, pro které stálo za to ráno vylézat z postele.

Tak zimní radovánkám zdar, a až budete šlapat nahoru na kopec, nezapomeňte, že pak vás vždycky čeká ta úžasná jízda dolů 😉

This Post Has 4 Comments

  1. Jaroslava Vozábalová

    Dájo, to je krásně vystižené. Mám z Vás radost. Hezky se ve Vás mísí dřívější bydlení na samotě a pak ve „velkém světě“. Život je v mnoha vrstvách a je na nás, jak s tím naložíme…Vracení se k přírodě je posilující, a v dnešní době myslím zásadní, aby si člověk zachoval rovnováhu. Ať se Vám daří všem co nejlépe. (,A nezapomeňte, Vaše maminka je inspirující osobnost, smekám před ní pomyslný klobouk).

    1. Dagmar Česká

      Moc děkuji za krásná slova, Jarko! Přeji krásné dny i Vám a držme si palce, aby tohle neradostné období bylo co nejdříve za námi a mohli jsme se zase radovat z každého dne!(A třeba jet konečně na návštěvu za tou inspirující maminkou a nemuset se bát, že jim přivezeme nechtěný „dárek“…)

Napsat komentář: Dagmar Česká Zrušit odpověď na komentář