Viděli jste někdy tančit vítr? Za naším domem je velká louka. Když v zimě napadne hodně sněhu a ona celá zbělá, ráda stojím dlouhé hodiny u okna a pozoruji, jak s vášnivou přesností tančí tango. Mírný přízemní větřík převaluje vrchní sníh a celá louka ožívá prvními tichými tóny. Vítr sílí, stromy stojící okolo se začínají třást v očekávání velkého finále. Silný poryv zvedne ze země lehké sněhové vločky a prudce je vymrští vpřed. V ukrutném tempu je žene napříč prostornou plání, až se stočí do víru a vynese bílý prach vysoko k nebesům. Takové chvíle iracionálního štěstí dávají mému životu smysl. Bez nich by moje duše vykrvácela.
Román, respektive jeho první díl (ano, skutečně mám namyšlen ještě minimálně druhý ;)), s pracovním názvem Tanec větru (těch pracovních názvů má několik), je první velký projekt, na kterém jsem začala pracovat, když jsem byla na vejšce. Je to YA fantasy, ale žádné draky, jednorožce nebo elfy v něm nečekejte. Na tohle já si totiž moc nepotrpím. Jak ke mně ten přízemní větřík přivál tenhle nápad? Vlastně dost krkolomně. Na téhle knize jsem začala pracovat z celkem zvláštního důvodu. Do té doby jsem si psala do šuplíku výrazně méně a kromě jednoho úspěchu v literární soutěži Drápanda s pohádkou o skřítkovi Ponožkovi (chtěli byste si ji přečíst? ;)) někdy v mých 15 letech jsem za sebou moc dotažených věcí neměla. Celkem hodně jsem ale četla. A v tom roce mi rukama proběhla série Twilight (nebojte se, není to o upírech). Celkem rychle jsem zhltla všechny čtyři díly – není nad to něco takového objevit až tehdy, když už má autor dopsáno, na jednotlivé díly Harryho jsem si musela vždycky počkat a bylo to peklo – a teď mě nechápejte špatně, Stephenii Meyerovou obdivuji, však toho dokázala mnohem víc než já, ale konkrétně u téhle série mě sice nadchl nápad, přesto mi tam maličko drhly některé fragmenty (no kruciš, to je ale věta!). Proletělo mi hlavou – herdek, tohle by šlo přece napsat i o kousek lépe.
A jak se tahle myšlenka uhnízdila, začaly kolem ní klíčit další. Třeba tahle – podle toho, jaké šílenství kolem této série proběhlo, má evidentně žánr YA fantasy (ano, v té prehistorické době, kdy jsem já studovala, to ještě nebyl takový fenomén) docela velký potenciál. Nebo – když si říkáš, že by to šlo napsat lépe, nestálo by za to, zkusit napsat něco svého (a třeba zjistit, že to fakt není taková prča, jak to vypadá)? A tak jsem začala přemýšlet. A přemýšlet. A přemýšlet. Neměla jsem žádný pořádný impuls, jako ten sen, o kterém Stephenie tvrdí, že stál u zrodu postavy Edwarda, věděla jsem jen, že bych chtěla napsat YA fantasy, nesmí být o upírech (pochopte, přece nebudu opisovat), bude v něm silná romantická linka (ale žádná slaďárna) a nebude to z prostředí Česka (proč já mám jen s tímhle takový problém).
Nakonec se z toho vykrystalizoval myslím vážně docela nosný nápad, na kterém mám už odmakáno zhruba 74 000 slov a hodiny a hodiny strávené rešeršemi egyptské mytologie (je to ze současnosti). Vím, kam chci příběh dovést a jak už jsem předeslala na začátku, mám i docela dobrou představu o tom, jak to bude pokračovat dál, protože prvním dílem se rozhodně nevyřeší celá škála různých postav a dílčích zápletek, které mám poctivě utkané.
Proč je ale momentálně ve stádiu hibernace? V době jeho vzniku jsem ještě nebyla tak cílevědomá a disciplinovaná a tak jsem na románu pracovala dost záchvatovitě – někdy jsem ho měla v hlavě non stop, jindy jsem si na něj za dlouhé měsíce ani nevzpomněla. A pak přišel nápad na UTEČ! (ten už jsem si z prstu zas až tolik necucala) a touha ho dotáhnout byla v tu chvíli prostě silnější.
Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Samantha, kniha se odehrává ve dvou časových rovinách označených PŘEDTÍM a POTOM (časový horizont toho, s jakým odstupem se odehrávají, čtenář netuší), a tu část fantasy mám založenou na jedné mnou vymyšlené egyptské legendě, která pracuje s pátráním po klíči k branám nesmrtelnosti.
Zatím toho asi nebudu prozrazovat více, ale až se k tomu zase vrátím (a já se vrátím!), určitě to nevydržím a prozradím vám toho tunu.
Prozatím maličkatý spoiler: každá kapitola zatím začíná citátem. Ta první si propůjčila slova scholastického filozofa Rogera Bacona: Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratil přítele.