„Ztratila jsem se, ale nehledej mě. Musím se najít sama.“
Hanna je hodná holka. Neustále se snaží, aby všichni okolo ní byli šťastní. Přitom ale zapomněla na toho nejdůležitějšího člověka. Na sebe. Když jednou ráno otevře oči, ví přesně, co musí udělat. A že se to nebude nikomu z jejích blízkých ani trochu zamlouvat.
„Aby si zachránil zadek, uměl se stát tou nejhorší příšerou.“
Jay toho za svůj život stihl napáchat opravdu hodně, přesto se nejvíc trápí hlavně tím, co neudělal. Traumata z dětství a dospívání formují celý jeho život a on už se dávno vzdal naděje, že by mu vnitřní démoni někdy dali pokoj.
Kulisy jejich životů už snad nemohou být rozdílnější, přesto se jejich cesty na jeden těžko měřitelný okamžik propletou. A bude to pořádná jízda.
UTEČ! je první velké dílo, které jsem dotáhla do finále. Prošlo mnoha revizemi, v průběhu i po dokončení – například po tom, co ho přečetla první várka beta čtenářů jsem se rozhodla odstranit prvních cca 30 stran a vhodit čtenáře víc do děje (a to přestože jsem nejdříve tvrdila, že těch prvních 30 stran je zásadních 😀 )
Když jsem ho poslala do Fragmentu, měla jsem pár měsíců před porodem druhého dítěte. Samozřejmě jsem byla zvědavá, jaké budou reakce, protože napsat román není práce na jedno odpoledne – pro mě ani práce na jeden rok. Také do těch několika tisícovek slov dá člověk hodně ze sebe a jde takříkajíc s kůží na trh. Ovšem životní situace, ve které jsem v tu chvíli byla, pomohla trochu obrousit hrany toho napjatého očekávání, takže když jsem zhruba měsíc po tom, co jsem UTEČ! odeslala, a měsíc před tím, než měl přijít na svět můj syn, zvedla neznámé číslo, redaktorka na druhém konci drátu mi vyrazila dech. Od té chvíle až k vydání uplynulo spoustu času – víc jak rok, protože ediční plány byly krátce po uzávěrce – přesto jsme ho s Fragmentem vyplnili smysluplnou prací. Měla jsem ohromné štěstí na redaktorku, která se mnou dílo mnohokrát prošla, ladily jsme příběh, doplňovaly, škrtaly, upravovaly některé scény a myslím, že jsme text ještě hodně posunuly. Mohla jsem si říct své k obálce – ilustrátorka pracovala podle mého „zadání“, a nesáhli mi ani na název, který ke mě přišel na jednom výletě v Novohradských horách a od té chvíle jsem si neuměla představit, že by ho někdo chtěl změnit.