Proč se moje příběhy odehrávají v USA?

Jedna z prvních otázek, která následuje potom, co se někdo zeptá „A o čem že to ta tvoje kniha vlastně je?“, bývá „A proč se to neodehrává v Čechách?“. A protože já jsem při obhajování svých názorů a postojů celkem dost nejistá, začnu vždycky žvatlat něco o tom, že ten příběh se prostě od začátku odehrával ve Spojených státech a neumím si ho dost dobře představit přesazený do Čech. A že jsem o tom přemýšlela celkem dost. Ani ne tak z důvodů vlastní nejistoty (když se mi v hlavě začal odehrávat Jayův příběh – ano, opravdu vznikl dřív než Hanna – bylo to prostě a jednoduše v USA a já do toho nemohla tak úplně kecat), spíš se ke mně v určité fázi psaní dostalo více příběhů různých autorů, kteří svůj rukopis poslali do nakladatelství, a to jim řeklo: Vydáme, ale vražte to do českých reálií. Pořád jsem si říkala, že to se mi stát přece nemůže, protože ten můj příběh by jinde fungovat nemohl, ale červík pochybností hlodal. Zvlášť, když jsem stála o to knihu vydat pod svým „vlasteneckým“ jménem. Světe div se, když se ozval Fragment, že knihu zařazuje do svého edičního plánu, nikdo nechápal, proč se tak ostýchavě ptám, zda je lokalita OK. „Vždyť to by se přece jinde odehrávat nemohlo,“ řekla mi redaktorka. Takže jsem se měsíce „trápila“ úplně zbytečně, nějakým svým výmyslem, který jsem si nasadila do hlavy. Ono to tak ale bohužel bývá docela často, že si člověk sám staví překážky, které ho brzdí a komplikují mu život, aniž by jejich základy stály na něčem stabilnějším, než jsou jeho vlastní strachy.

Linn Cove Viaduct – Milepost 304 (Blue Ridge Parkway) Foto: NPS photo

Jak psát o zemi, kterou z osobních zkušeností neznám?

Spojené státy mě fascinovaly už od dětství, ani vlastně nedokážu pořádně popsat proč. Asi si je hodně idealizuju, jako všichni, kdo tam ještě nebyli. A když jsem začala vytvářet první příběhy, tak nějak logicky se mi nikdy neodehrávaly v mé rodné zemi. Potom, co jsem začala vážně uvažovat o tom, že bych začala psát vlastní román, jsem hodně licitovala, kde se bude odehrávat. Nechtělo se mi ho dávat do Čech, protože mi to v tu dobu hrozně svazovalo ruce. Opět nedokážu úplně přesně popsat proč. Nebyla jsem si ale jistá, jestli není příliš nabubřelé a troufalé zasadit příběh do země, kterou z osobních zkušeností vůbec neznám, přestože mi obrovská nástěnná mapa Států visela nad postelí v pokojíčku, co si pamatuju. „Piště o tom, co sami znáte,“ zní taková všeobecná poučka a já byla nervózní z toho, že jsem nejvíc toužila psát právě především o tom, co sama neznám – a prostřednictvím toho si tak trochu zrealizovat některé své bláznivé představy. Hrnula jsem se do neštěstí?

„O psaní“ od Stephena Kinga je nejlepší knížka pro začínající spisovatele

A pak jsem si poprvé přečetla svoji spisovatelskou bibli O psaní od Stephena Kinga. Kromě mnoha jiných pro mě převratných myšlenek, se Stephen vyjadřuje právě i k téhle maličkaté a nevinné větičce, která se bůhvíproč usazuje lidem v mozku a místo, aby jim v tvorbě pomáhala, je paradoxně paralyzuje. Říká, že ta věta zní dobře a smysluplně, ovšem jak se podle ní mají řídit lidé, kteří chtějí psát sci-fi? Nebo třeba horory, jako on sám, ve kterých se vraždí lidé, což je odvětví, ze kterého zatím nemá žádné reálné zkušenosti? Vysvětluje tak laskavému čtenáři, že by měl tuhle poučku brát s rezervou. To mi otevřelo oči a mysl. Obecně mi tahle kniha v mnohém pomohla, zřejmě proto, že jsem v oblasti tvorby naladěná na podobnou vlnu jako on. Tím se nechci nijak vytahovat, nebo se k mistrovi řemesla jakkoliv připodobňovat, ale v mnoha věcech s ním souzním a souhlasím. A mnohokrát jsem si při čtení jeho memoárů o řemesle říkala, že to cítím úplně stejně, jen jsem to nikdy nedokázala tak hezky pojmenovat.

Stephen King – O psaní – moje spisovatelská bible

Už umím psát i příběhy z Čech!

Ale zpět k té mojí „nešťastné“ lokalitě. Nemluvila jsem zatím s nikým, kdo by četl mou knihu, znal Spojené státy, znal tamní mentalitu nebo přesné umístění mého příběhu, a mohl mi tak říct, jak se mi to povedlo. Každopádně za tím stojí hodiny a hodiny rešerší, spoustu srandy s Google Street Viewem a kilometry textu ohledně všech možných aspektů, které neznám nebo je nemám zažité. Ale jde to. Vybrat si jako lokalitu svého příběhu zrovna USA je navíc díky tomu, že mám nakoukaných spoustu seriálů, filmů a načteno mnoho amerických autorů, rozhodně snazší, než kdybych si kulisy svého vyprávění zvolila v Japonsku nebo třeba v Africe. Jsem šprtka – to už jsem psala několikrát – takže jsem se vážně snažila nepodvádět a nevymýšlet si. Všechny geografické názvy jsou správné, sedí mi vzdálenosti, krajinný ráz nebo třeba podnebí. Je to vlastně úplně stejné, jako když píšete příběh z Čech, jen v něm máte nějaké do té doby neprobádané aspekty – zbraně, léky, sekty, auta, bojové sporty nebo masožravé kytky. Aby příběh působil lehce a věrohodně, je potřeba si o tom jednoduše něco nastudovat. Nebo třeba najít člověka, který toho k danému tématu má hodně co říct. V dnešní době internetové to zas až takový problém není.

Ve dvaceti jsem měla pocit, že nedokážu napsat smysluplný příběh, který by se odehrával v Čechách. Dnes už to tak nevidím a dokážu lépe ocenit své kořeny. Rozhodně to umožňuje vložit do svých příběhů zase úplně jiný rozměr, založený na tom, že autor i čtenář pochází ze stejného místa, zná alespoň v hrubých obrysech historii, celospolečenskou náladu i takové ty národnostní libůstky, ke kterým cizinec nepřičichne ani po několika letech pobytu. Takže i já chci psát a píšu příběhy, odehrávající se v naší zemi. Jen si na ně asi budete muset ještě nějakou tu chvíli počkat.

This Post Has 2 Comments

  1. tereza

    Dobrý večer,
    právě jsem UTEČ! dočetla. Co dočetla- zhltla během dvou dnů. A teď přichází pocit prázdnoty, který se dostaví po dočtení knihy, která vás totálně dostane. Takže moc díky za ní a máte můj obdiv, že jste dokázala stvořit tak úžasný příběh plný -nejen-naděje. Ve skrytu duše doufám, že jednou Hannu a Jaye spatřím na filmovém plátně- filmové zpracování by UTEČ! tak slušelo:)
    Ještě jednou díky za mimořádný čtenářský zážitek a jsem ráda, že mám v práci co doporučovat těm správným lidem/čtenářům k četbě.

    1. Dagmar Česká

      Dobrý den, moc a moc děkuji! Takové komentáře mě dokážou vždycky povzbudit a zvednout náladu, ať už je jakákoliv! Nejste první, kdo o UTEČ! přemýšlel jako o filmu, tak třeba jednou… 😀 Jsem ráda, že se Vám kniha zakousla do srdce, to je pro autora to nejvyšší ocenění. Mějte se krásně a za doporučení známým budu samozřejmě moc ráda – osobní reference jsou ty nejlepší. Dáša

Napsat komentář: Dagmar Česká Zrušit odpověď na komentář