Napůl vykouřenou startku hodil do skleničky teplající whisky, naposledy se ohlédl za bezvládnými těly na koberci a rázně vykročil splnit druhou půlku svého slibu.
Když uslyšel na zadním dvorku parkovat auto, dost ho to vyděsilo. Čas, který měl vyhrazený, se už pomalu přehoupnul do druhé poloviny a on si byl jistý, že by podle někoho, nedej bože šéfa, měl být s prací trochu dál.
Auto ale zase nastartovalo a odjelo. Takže to nedokouřil úplně zbytečně. A ještě si zkazil tu nedopitou whisky, kterou si tak trochu bez dovolení nalil v kanceláři. Jo, z toho by měl asi taky průser. Raději zlatavou tekutinu vychrstnul do výlevky v podlaze a skleničku schoval na horní polici železného regálu plného nářadí.
Byl unavený, zpocený a těšil se domů. Navíc to v tomhle zatuchlém sklepě z duše nenáviděl. Kdyby tak mohl dělat něco nahoře. Tady byla zima, u stropu se houpala jedna skomírající žárovka a v tmavých koutech se čas od času ozvalo pleskání malých nožiček.
Doufal, že to jsou myši. Krysy by asi nevydejchal.
Od někoho taky už slyšel, že tady straší. No, nebylo by se čemu divit. On naštěstí na podobné věci nevěřil. Kdyby ano, těžko by mohl dělat zrovna tuhle práci. Často makal v noci, sám, na místech jako bylo tohle.
Věděl, že jestli to tady dneska nedokončí, dá mu to Fany pěkně sežrat. Pořád měl plnou hubu keců, že všechnu špinavou práci vždycky oddře sám a Ludva jenom slízne smetanu.
Proto se taky včera zase pohádali. A Ludva celkem neuváženě slíbil, že novou várku udělá sólo. Jen ať Fany vidí, že je platným členem party. Že taky dokáže zatnout zuby a odmakat si svůj díl.
Jak se ale venku začínalo rozednívat, nebyl si tak úplně jistý, jestli trochu nepřecenil svoje síly. Malým oknem byl vidět proužek světlající oblohy. Tma vlhké místnosti s nízkým stropem moc neprospívala, ale denní světlo se zase postaralo o to, že všechno vypadalo až příliš reálně. Popraskaná omítka na zdech, špinavé temně rudé a nazrzlé skvrny na podlaze, několik hlubokých rýh od toho, jak tudy někdo každou chvíli tahal až příliš těžká břemena. Kovové oko ve stropě, na kterém visel řetěz. Velký stůl, aby se u práce nemusel hrbit. Podivná směs plísně, hniloby a zatuchliny, která štípala v nose.
Povzdechl si. No tak s chutí do toho.
Těla byla připravená.
Svlékl je a odtahal seshora dolů, kde je naházel na velkou hromadu na čtverec starého špinavého koberce. Práce sice fyzicky náročná, ale snadná. To, co mělo přijít teď, bylo mnohem horší. Tuhle část prostě nesnášel. Protože se do několika dřevěných beden, poskládaných až vzadu u stěny, nevešly vcelku, bylo nutné je rozkouskovat. Obvykle platilo, že do té vlevo se dávaly hlavy, do prostřední ruce a nohy a do té vpravo, té největší, bylo třeba nějak napasovat těla. Aby se ujistil, že bude mít dost místa, šel se raději přesvědčit. Ty minulé měli sice už dávno odvézt, ale pochyboval, že by to Fany po těch bezmozcích z tansportu zkontroloval.
První byla prázdná.
Když otevřel druhou, leknutím se málem pomočil. S pištivým kníkáním z ní vyběhly asi tři myši.
„Kurva,“ ulevil si a vrátil se zpátky těch několik kroků, které odskočil dozadu. Statečně víko otevřel ještě jednou, a když tentokrát neslyšel nic, podíval se dovnitř. „Kurva,“ měl potřebu ulevit si ještě jednou.
Kromě celkem nechutného smradu a zřejmě několika dalších myší, v ní leželo pár zapomenutých končetin. Odhadem tak pět rukou a dvě nohy. No super. Musely tady hnít už pěkných pár dnů.
„Jo, hlavně že já jsem tady ten nespolehlivej flink,“ brblal si pod vousy a odšoural se zpátky k pracovnímu stolu.
Tahle odfláknutá práce mu pěkně znepříjemní dnešní šichtu. Měl plnou dávku. Patnáct kousků. Třicet rukou a třicet nohou. Přesně tak akorát na jednu bednu. Kam dá ty zbývající kusy, co se mu nevejdou? A nebude vadit, že nesedí počty? To všechno se mu honilo hlavou, když s heknutím zvedl z hromady první tělo a odnesl ho na stůl.
„Je na tebe máma pyšná?“ zeptal se uštěpačně Fany. Měl v sobě už minimálně třetí pivo a to pak začínal být na pěst.
„Jak to myslíš?“ zahučel Ludva. Zatím se mu nechtělo rozčilovat.
„Jako kam jsi to v životě dotáhnul. Nevadí jí, co děláš?“ vysvětlil Fany ochotně.
„Proč by mělo?“ Ludva se trochu naježil. „Je to práce jako každá jiná. Zaplatí mi nájem. To je důležitý.“
Fany zvedl obě ruce v němém gestu omluvy: „Ok, ok, jen jsem se zeptal.“
„Tvoje máma na tebe pyšná je?“ kontroval s přimhouřenýma očima Ludva.
„Jasně,“ zazubil se připitý Fany. „Každej rok ji k narozeninám pošlu do lázní, takže si nemá na co stěžovat.“
Ludva jen zakroutil hlavou. Ještě řešit, jestli je s jeho životem spokojená máma. Stačilo, že on sám začínal v poslední době dost pochybovat o tom, že dělá dobrou práci. Jasně, nájem mu zaplatila a přežít se to v ní dalo, ale byl spokojený? Nejvíc o tom pochyboval pokaždé, když zamířil na noční šichtu dolů, do sklepa.
Někdy se mu o tom dokonce zdálo. O tělech bez rukou a bez nohou. O kutálejících se hlavách. A taky o myších. Pištících, kousajících, obrovských myších, které se krčí v temných koutech.
Možná si měl přece jenom dodělat maturitu. Mohl sedět na nějakém teplém fleku na úřadě, razítkovat papíry a chodit na cigár pauzy na zadní dvorek. Jeho pracovním oděvem by byly kalhoty a košile, svačinu by nosil v elegantní pánské tašce a nikdo by na něj nekřičel, když by se zakecal při vaření kafe v kuchyňce. Možná by si ho občas vylepšil trochou rumu ze spodní zásuvky svého pracovního stolu. Jo, přesně tak. Jeho pracovní stůl by měl zásuvky na papíry a složky a sešívačku a tu placatku rumu. A rozhodně by u něj nepotřeboval třífázovou zásuvku.
„Hej!“ strčil do něj Fany. „Chrápeš?“
„Ne,“ ošil se Ludva.
„Další várku budeme dělat spolu, říkám,“ zopakoval Fany.
„Proč? Je toho hodně?“
„Asi pětadvacet kousků,“ dorazil Fany třetí pivo a zvednul sklenici směrem k baru, aby pingl pochopil, že má přinést další.
„Kdy?“
„Zejtra. Můžeme začít už v šest, takže by to nemělo trvat moc dlouho. Potřeboval bych se pořádně vychrápat,“ informoval ho Fany o detailech.
„Fajn,“ povzdechl si Ludva. Ve dvou to alespoň půjde rychleji.
Posledním mohutným lokem vyprázdnil sklenici a zvedl se z rozkývané židle.
„Ty už deš?“ nechápal Fany.
„Já se potřebuju vychrápat už dneska.“ Nasadil si koženou bundu, kterou měl hozenou přes opěradlo židle a po cestě ven zaplatil na baru.
Venku bylo chladno. Zatáhnul si zip až pod bradu, postavil si vysoký límec, aby mu nefoukalo na krk, zabořil ruce co nejhlouběji do kapes a vyrazil k domovu.
Když s Fanym společnými silami tahali po schodech dolů novou várku, byl myšlenkami daleko od smradu zatuchliny a vlhké temnoty sklepa. Místo, aby se včera svalil do postele, pustil si počítač a do noci vyhledával různé možnosti jakéhokoliv dálkového studia. Hledal něco, co by ho bavilo. Něco, co by mohlo dát jeho životu nový smysl.
Napadlo ho, že by možná mohl zajít na pracák a zeptat se na nějaké rekvalifikační kurzy. Věděl, že toho nemá moc, co by si mohl napsat do životopisu. A jeho praxe nebyla…no dejme tomu příliš reprezentativní. Dělal hlavně různé brigády, šel do všeho, co se namanulo. Stejně jako tuhle poslední, kterou sehnal přes Fanyho.
Věděl, že kamarád z jeho zaječích úmyslů asi nebude mít zrovna radost, ale byl to koneckonců jeho život. Kdyby Fany narazil na něco lepšího, nechal by ho tady bez mrknutí oka, o tom nepochyboval.
Když byl ještě dítě, měl hrozně rád vlaky. A taky letadla. Vlastně jakékoliv dopravní prostředky. Vždycky ho uchvacovalo, že mohl člověk vymyslet něco takového. Ale co vymyslet, hlavně uvést do pohybu. Živě si pamatoval den, kdy ho babička vzala na nádraží, protože tam měla přijet stará parní lokomotiva. Byl fascinovaný rytmem spřažených kol, která se valila po kolejích, i hustým dýmem, který všechno halil do tajemného oparu.
Nemohl se na ní projet, přesto ten charakteristický zvuk, pach a pocit zůstal v jeho paměti jako jedna z nejsilnějších vzpomínek. Možná měl jít na strojařinu. Nebo na automechanika.
Jenže jeho rodiče z něj chtěli mít prodavače a jemu to bylo v patnácti úplně jedno. Učňák ho nebavil a po třech letech byl rád, když odtamtud vypadnul s výučním listem. O nějakém prodloužení nechtěl ani slyšet. Chtěl si začít sám vydělávat, aby mohl přestat poslouchat hory keců, kterými ho oba jeho chlebodárci neustále častovali.
Našel si práci, nic moc placenou, ale práci, za pár měsíců i místo na ubytovně, a pak ho doma nějaký čas neviděli. Potřeboval se trochu vyblbnout. Užít si nově nabyté svobody.
Večírky a probdělé noci ale začaly být po nějaké době celkem fádní. Aby si svou svobodu mohl zachovat, musel makat a aby mohl makat, musel alespoň občas spát, jinak chodil pozdě. Párkrát ho vyhodili, párkrát odešel sám.
Pak potkal Fanyho a tak dlouho poslouchal o jeho skvělé práci, že jednou po pátém pivu kývnul a druhý den se šel představit šéfovi. Od té doby makal tady. Nějakou dobu o tom moc nepřemýšlel, prostě dělal, co se mu řeklo a pak za to dostal zaplaceno. Teď měl ale najednou pocit, že chce od života víc.
Hezčí a trochu větší byt, auto, které by ho nenechalo ve štichu vždycky, když to nejméně potřeboval, možná i nějakou stálou holku.
A aby tohle všechno mohl mít, musel prostě pryč.
„S tebou je teda dneska kůlna,“ zakroutil hlavou Fany, když položili na stůl poslední kousek.
„Chtěl si někdy od života něco víc?“ zvednul Ludva hlavu a zadíval se kamarádovi do očí.
„Cože?“
„To je jedno,“ mávnul Ludva rukou.
„Ty s tim chceš praštit, co?“
„Jenom mě to už unavuje.“
Fanny si povzdechl a pořádně zabral, protože kyčelní kloub nechtěl povolit.
„Co ti tady chybí?“ zeptal se po chvíli. „Jako já vim, že to neni žádná velká hitparáda, ale platěj včas a docela dobře. Přece nechceš leštit někde prdelí židli a bejt samí ano pane, jistě pane,“ zapitvořil se a naložil si na rameno konečně uvolněnou nohu.
„Možná, že chci,“ odpověděl statečně Ludva.
„Tak to je konec, kamaráde,“ mávnul nad jeho osudem rukou a šel poklidit na stole. Poslední kousek zapadl na své místo do velké bedny. Víc se o plánech na budoucnost nebavili.
„Nezapomeň na papíry,“ houknul ještě, když si pobral svých pět švestek a zamířil ke schodům.
„Hmm,“ zamručel Ludva neochotně a začal hledat, kam těch pár vytištěných stránek založili. Bez nich by zítra transport nevěděl, kam má bedny odvézt. Nakonec je našel povalovat se vedle schodů. Zvedl je a zahleděl se na ně.
Jo, tohle by dost možná mohlo být naposledy. Hned zítra ráno si skočí na ten pracák a uvidí, co mu tam nabídnou. Možná vážně zmagořil, když chce opustit ten jeden velkej mejdan, kterej trval snad od tý doby, co se odstěhoval od rodičů. Možná se z něj normálně stává jeho vlastní fotr.
No tak ať.
Unaveně se odšoural zpátky k narvaným bednám a hned té první zvedl víko.
Na vyskládané plešaté hlavy pak popisem nahotu položil jejich příští destinaci.
Novákova 8, Brno – střed, Obchod s oděvy, 1NP, 25 kusů plastových figurín.